19.3.2024 | Svátek má Josef


OSOBNOST: Princ Philip, svědek alžbětinské éry

20.4.2021

Pohřební průvod za rakví na královském hradě Windsor ukončil osmidenní státní smutek Velké Británie. Každá smrt „vládnoucího” člena královského páru má pro slávu a majestát monarchie hluboký symbolický význam. Není jen důvodem ke smutku nad pomíjivostí lidského života, ale také příležitostí ohlédnout se za minulostí, kterou jeho odchod uzavírá. Monarchie totiž článkuje historické údobí podle života svých panovníků a přestože alžbětinská éra skončí teprve skonem královny, poslední týden prožívali obyvatelé ostrovního království historickou předehru. Státní i nestátní média se předháněla relacemi ze života oblíbeného prince, na jehož pozadí si lidé připomínají velké události a proměny doby i svou účast svědků, byť aktivní roli v dějinách hraje jen málokdo.

A byla to doba plná zvratů, které mocně zasáhly do princova života a jeho rozvětvené aristokratické rodiny – nacismus, válka světová i ta druhá poziční, naštěstí jen studená, rozpad britského impéria i tradiční společnosti a jejich hodnot.

Princ Philip

Manžel královny se narodil téměř před sto lety jako princ dánský a řecký na ostrově Korfu. Po prohrané válce s Turky, za jejíž fiasko byl jeho otec generál odsouzen k smrti, ale pod tlakem Angličanů vyhoštěn do exilu, se rodina se čtyřmi dcerami a osmnáctiměsíčním synem usadila v Paříži. V roce 1930 se ale definitivně rozpadla, když jeho matka našla útočiště ve švýcarském sanatoriu pro duševně nemocné (schizofrenie) a otec žil s milenkou v Monte Carlu. Malého Filipa si jako sirotka předávali různí jeho příbuzní, nějaký čas žil u sester provdaných do Německa, ale nakonec skončil u strýce hraběte Louise Battenberga v Británii a stal se jeho chráněncem. Ze svého osudu si občas dělal legraci, v mládí jsem byl bezdomovec. Ač příbuzný s nejvyšší aristokracií celé Evropy, včetně královny Viktorie a ruské carské rodiny, ve skutečnosti byl nemajetný osamělý kluk bez rodiny.

Angličana z něho udělala internátní škola ve Skotsku se spartánskou výchovou pod heslem „sloužíme společnosti, pracujeme v týmu, vyznáváme zodpovědnost a respekt vůči lidem” a tady se také zamiloval do námořnictva. Prince jeho osud „sirotka” nepochybně posílil, byl sportovec atletické postavy a na svou dobu vysoký (183 cm), na tvrdou disciplínu stavěný, kázeň ovšem umožňuje jen étos a tak není divu, že když se v šedesátých letech začala morálka v Británii rozpadat, bude jeho nejstarší syn Charles přísnou školu nenávidět. Když princ po maturitě odcházel, předvídal mu ředitel skvělou vojenskou kariéru.

Filip na výchovu k sebekontrole a disciplíně často ve svých projevech k mládeži navazoval a varoval před „pohodlným životem, který ničí lidského ducha”. Proto také založil slavnou cenu vévody z Edinburghu jako odměnu za namáhavou sportovní disciplínu a veřejně prospěšnou činnost (charitu).

V námořní škole se rychle prosadil, z pěti předmětů čtyři na výbornou. Kariéru mu ale zničila návštěva krále Jiřího VI. s dcerou, kterou mu svěřili na celé odpoledne do opatrování, ta se do něho na místě ve svých třinácti letech zamilovala, nejen proto, že se jí pohledný sportovní a sebevědomý mladík líbil, ale také přicházel v úvahu, byl sice bez trůnu, ale princ. Vdát se ovšem princezna směla teprve po dosažení plnoletosti v jedenadvaceti letech (1947). Kupodivu to oba vydrželi a dopisovali si celou válku, během níž se Filip vyznamenal v těžké námořní bitvě s italskou flotilou u bájného řeckého mysu Matapan (1941).

V královském paláci to neměl manžel mladé královny lehké. Považovali ho za vetřelce a zlatokopa, měl německý původ (navzdory titulům neměl ani kapku dánské nebo řecké krve) a tři sestry provdané za sympatizanty nacistů mu po válce také reputaci nepřinesly, nějaký čas mu po straně říkali přezdívkou skopčák (the hun). Životopisec napsal, že mu manželka umožňovala mít v rodině hlavní slovo, protože na veřejnosti se k ní musel chovat jako k veličenstvu, kráčet za ní a dodržovat protokol podřízeného chování. V paláci zmodernizoval mnoho starých zbytečných návyků a podporoval technické vymoženosti, zrušil kupříkladu pudrování služebnictva a sám se oblékal, což takový Winston Churchill nikdy nedokázal. Řehole britské královské reprezentace je namáhavá, ale především znamená potlačit vlastní ambici, neprojevovat ani náznakem politický názor (výroky budou média pitvat), umět se usmívat, být ceremoniální a zároveň přátelský a přístupný, umět reagovat na nečekanou situaci. A hlavně nenechat se zblbnout kultem a davovou úctou, jakou jim veřejnost někdy projevuje. Princezně Dianě nezasloužená sláva stoupla do hlavy. Filip svou roli zvládal opravdu výborně a stydlivé manželce byl od počátku velkou podporou.

Princ byl opravdu svérázný chlapík a pro své typicky anglické hlášky si jej veřejnost velmi oblíbila. Dokonale symbolizoval rozeného anglického aristokrata, jako kdyby se vévodou opravdu narodil. „Není to hrozné, řekl jednou žákům v aule jedné školy, „co všechno jste museli natrénovat, abyste se se mnou na chvíli setkali.”Ptáte se na mé povolání?Otevírám často budovy, které jsou už otevřené.” „Jsem jediným mužem na světě, jemuž podle zákona vládne manželka.” „Víte, já jsem světovým odborníkem v navštěvování výstav a odhalování pamětních desek.

Ačkoli se lidé zajímají o skrytý osobní život královské rodiny, tím, že princ Philip přežil téměř všechny své současníky, zanikla příležitost vyslechnout si vzpomínky lidí, kteří ho opravdu znali osobně. Ze svých názorů prozradil málo, ale dávno, než se to stalo módou, si dělal starosti s ochranou přírody, byl přesvědčen, že průmysl a lidská chamtivost devastuje životní prostředí.

Dennodenně prožíval těžký život veřejné služby, už jen těch 60-70 projevů ročně, zaštiťoval tisíce charitativních společností, s manželkou i bez ní byl stále na nezáživných oficiálních cestách. Prožíval krize s dětmi, které se nedokázaly podřídit tak náročné řeholi jako on, a některé problémy i zavinil nebo jim neuměl zabránit (Charlesova škola a vnucené manželství). Oslavován národem žil bez přátel, ale Alžběta i on si dokázali vytvořit výjimečné manželství na celý život (73 let), pro ni ovšem o to děsivější životní ztráta.

Majestát britské monarchie symbolizuje tradici i tisíciletou soudržnost národního společenství a občas je slyšet i ozvěna české neoficiální hymny „nedej zahynouti nám ni budoucím”. Princ Philip zdědil něco ze zbožnosti a pokory své matky. Své královně sloužil věrně a ačkoli byl svým založením přirozený vůdce, vykonával státní reprezentaci s nadlidským sebezapřením. Šel příkladem svým dětem i vnukům a zejména k nim si vytvořil blízky vztah. Zdá se, že měl vliv na prince Williama a jeho manželku, kteří si už dnes vysloužili renomé důstojných nástupců koruny. Doufejme, že jeho velká životní oběť nebyla nadarmo a mladý pár dokáže obětavou službu národní soudržnosti v protikladu k dnešnímu individualistickému kultu egoistické seberealizace, opět vzkřísit.

Requiescat in pace.

MfD, 17.4.2021