Přesně před 25 lety poprvé významněji veřejně vystoupil dnešní maďarský premiér Viktor Orbán. Země od té doby výraznějšího politika neměla

V maďarském "pohřbívání komunismu" sehrál významnou roli jeden zvláštní, konkrétní pohřeb: 16. června 1989, přesně 31 let od jeho popravy, se na náměstí Hrdinů v Budapešti za účasti okolo 300 tisíc lidí konal mnohahodinový pohřeb Imreho Nagye a dalších zavražděných vůdců povstání z roku 1956. Imre Nagy byl totiž po popravě v roce 1958 pouze úředně uložen (či spíše pohozen) do očíslovaného hrobu v prostoru věznice - tryzna z června 1989 znamenala první oficiální rozloučení, jež mělo navíc Imreho Nagye a odkaz roku 1956 plně veřejně rehabilitovat, a tedy vlastně vzkřísit.

Celou událost přenášela maďarská televize. Vcelku poklidnou pietu ale narušil projev představitele Svazu mladých demokratů Viktora Orbána: "My, mladí lidé, v mnohém staré generaci nerozumíme... nerozumíme tomu, že ti samí straničtí a vládní činitelé, kteří nám říkali, abychom se učili z knih falšujících dějiny revoluce z roku 1956, se teď navzájem předstihují, aby se dotkli těchto rakví, jako by to byly talismany pro štěstí. Nemyslíme si, že je tu nějaký důvod k vděčnosti za to, že smíme pochovat své mrtvé mučedníky. Za to, že naše politické organizace dnes smějí pracovat, nemusíme nikomu děkovat."

Viktor Orbán

Přítomné statisíce lidí ocenily řečníka, jenž dále vyzval k úplnému skoncování s komunismem a odchodu sovětské armády, silným a dlouhým potleskem. Svaz mladých demokratů (Fidesz) vznikl v roce 1988 původně jako organizace vysokoškolských studentů s cílem představovat alternativu a vystupovat coby opozice vůči režimnímu svazu mládeže. A jeden z jeho zakladatelů Viktor Orbán právě 16. června 1989 viditelně vstoupil na politickou scénu. Každopádně onoho dne vyhlásil válku - nikoliv nějakým těžkopádným komunistickým dinosaurům, ale straně, kterou v té době již plně ovládalo reformní křídlo, jež však zároveň udávalo tón veřejnému životu. Právě v reformně orientovaných komunistech postřehl Orbán hlavní nebezpečí - věděl, že již nejde o to, zda komunismus padne, či nikoliv, nýbrž o to, kdo bude v Maďarsku vládnout po komunismu. A dosud vládnoucí strana tehdy dělala vše pro to, aby se transformovala do podoby přijatelné, ba přitažlivé pro většinu voličů a dokázala obstát ve volební soutěži.

Spor o odkaz

Rok 1956 a jeho odkaz představoval v Maďarsku jeden z hlavních neuralgických bodů. Imre Nagy, hlavní postava maďarského povstání z října a listopadu 1956, byl též reformní komunista, který však v očích mnoha spolustraníků a hlavně Kremlu zašel příliš daleko. Pod tlakem lidového hnutí zdola sestavil vládu složenou z představitelů více stran, jež vyhlásila neutralitu Maďarska a jeho vystoupení z Varšavské smlouvy. Což bylo pro Moskvu absolutně nepřijatelné - následovala vojenská invaze.

Sovětské tanky instalovaly k moci dělnicko-rolnickou vládu Jánose Kádára. Imre Nagy nejprve hledal ochranu na jugoslávském velvyslanectví v Budapešti, jugoslávský vůdce Tito ho však ve shodě s Moskvou nechal vydat a Nagy byl internován v rumunském městě Snagovo. Odolal hrubému nátlaku, aby uznal (a tím legitimizoval) Kádárovu dělnicko-rolnickou vládu, a roku 1958 byl po zinscenovaném procesu popraven.

János Kádár se však projevil jako politik dvou (zdánlivě protikladných) tváří. Po vlně represí (několik stovek popravených, desítky tisíc uvězněných nebo internovaných v pracovních táborech) nastolil svůj pověstný gulášový komunismus, tedy kontrolované povolení šroubů výměnou za vnější loajalitu obyvatelstva. Fungovalo to až do poloviny osmdesátých let, kdy již Kádárův režim evidentně ztratil schopnost přinášet obyvatelstvu "cukr", tedy relativně vysokou životní úroveň, kdežto "bič" už Maďaři, zejména v kontextu sovětské perestrojky a celkového uvolňování v sovětském bloku, nehodlali dále snášet.

Na jaře 1988 byl János Kádár zbaven funkcí a o rok později, 6. července 1989, zemřel - symbolicky ve stejný den, kdy byl Imre Nagy, kterého nechal v roce 1958 popravit, soudně rehabilitován. Ve chvíli, kdy maďarský Nejvyšší soud pronášel verdikt o rehabilitaci Nagye, prý vstoupil do místnosti neznámý muž a oznámil: "Kádár je mrtvý."

Politicky však Kádár zemřel ještě o něco dříve - v roce 1988 už byl stejně jen bezmocným stínem. I komunisté pochopili, že musí změnit mnoho věcí, mimo jiné i svůj postoj k roku 1956.

Tehdy se v povstání spojili reformní komunisté s nekomunistickou částí společnosti a Maďarská socialistická dělnická strana, jak zněl oficiální název maďarských komunistů, ho po tři desetiletí tvrdě odsuzovala jako kontrarevoluci. Koncem osmdesátých let však moc ve straně postupně převzalo reformní křídlo. Zatímco reformátory z padesátých let vedla snaha o revizi a opravu komunistického modelu, údajně "deformovaného" stalinismem, reformátory z let osmdesátých motivovala zejména ekonomická nevýkonnost režimu, jakož i vědomí, že stávající systém je zkrátka dlouhodobě neudržitelný.

Ale - co dělat, když předchozí reformátor Imre Nagy měl status zrádce, zaprodance a zločince? Nepříznivé ideologické hodnocení dokázalo vedení maďarských komunistů pružně změnit. Zhruba řečeno, z nepřípustné kontrarevoluce se stalo lidové povstání. Inovaci dogmatu pak měla završit okázalá podívaná v podobě slavnostního Nagyova pohřbu, k jehož odkazu se chtělo reformní křídlo přihlásit a tím si legitimizovat vlastní moc. Proto proti němu Orbán tak "vyjel". A dalo by se konstatovat, že jeho zápas pokračoval dalších dvacet let.

Gulášoví transformers

Maďarští komunisté v roce 1989 pozorně sledovali i vývoj v Polsku, ale rozhodli se nenásledovat polskou cestu hybridních pseudodemokratických institucí s předem dojednaným poměrem sil. Definitivně je o správnosti odmítnutí této varianty přesvědčily výsledky polských červnových voleb - předem sjednané garance neznamenaly žádnou záruku. Klíčový bod rozhovorů u maďarského Národního kulatého stolu, započatých 13. června 1989 (tedy již po prvním kole polských polosvobodných voleb a krátce před Nagyovým pohřbem), proto tvořil hlavně volební systém pro plně soutěživé parlamentní volby, které se pak konaly v roce 1990.

V nich reformní komunisté, transformovaní v Maďarskou socialistickou stranu, sice pohořeli, o čtyři roky později však slavili triumf. V roce 1998 v parlamentních volbách poprvé zvítězil Viktor Orbán, jenž původně liberální Fidesz přetransformoval v konzervativní stranu. Sebetransformace tedy není výsadou komunistické nomenklatury, stejně ani autoritářské sklony, z nichž je Viktor Orbán nejpozději od prvního převzetí moci v roce 1998 obviňován.

V letech 2002 a 2006 však volby přinesly vítězství postkomunistům - socialistům. Ale krátce po druhém zmíněném úspěchu se socialistický premiér Ferenc Gyurcsány snažil na uzavřeném zasedání přesvědčit vlastní poslance o nutnosti bolestivých hospodářských reforem slovy: "Podělali jsme to. Ne trochu, ale pořádně. (...) Pohybovali jsme se natolik mimo možnosti své země, že se to socialistické vládě ještě nikdy nestalo. Posledními dvěma lety jsme se prolhali až k volbám. (...) Lhali jsme ráno, večer i v noci." Poslední slova z citátu měla v maďarském kontextu obzvlášť symbolický význam, neboť za revoluce v roce 1956 se rozhlas posluchačům právě takto přiznal, že do té doby šířil jenom komunistické lži.

Nahrávka unikla na veřejnost v září 2006 a vlnu protestů umocnilo padesáté výročí povstání z roku 1956. Namísto oslav zažila Budapešť pouliční bouře vedené snahou svrhnout Gyurcsányovu vládu, čehož dokázal v té době politicky skomírající Orbán využít. Socialisté se sice zuby nehty udrželi u moci až do konce volebního období, leč od roku 2010 Maďarsku vládne Viktor Orbán - v letošních volbách obhájil nejen vládní mandát, ale i ústavní většinu své strany v parlamentu a stal se už potřetí premiérem. Jeho vládnutí představuje téma na jiný článek, nicméně jeho soupeření s reformovanými (post)komunisty svědčí o tom, že pojem "pád komunismu" je z personálního hlediska hodně nepřesný.

***

Student z Oxfordu, dvojnásobný premiér
* Viktor Mihály Orbán, jak zní celé jméno maďarského premiéra, se narodil 31. května 1963 v Székesfehérváru. Dětství strávil ve dvou přilehlých vesnicích, než se jeho rodina v roce 1977 přestěhovala zpátky do města. O čtyři roky později zde dokončil střední školu, kde se kromě jiného naučil i anglicky. Po dvouleté pauze kvůli vojenské službě studoval práva v Budapešti, která dokončil v roce 1987. V roce 1989 se mu díky Sorosově nadaci podařilo získat stipendium, které mu umožnilo čtyřměsíční studium na prestižní Oxford University.
* Začátkem roku 1990 se Viktor Orbán vrátil do rodného Maďarska, kde se mu podařilo ve volbách získat křeslo v parlamentu. Do politiky ale vstoupil už dříve - v roce 1988 se podílel na založení Svazu mladých demokratů neboli Fidesz, se kterým je u moci i dnes. Poprvé se stal premiérem v roce 1998 (v křesle předsedy vlády byl do voleb v roce 2002), podruhé je jím od roku 2010. Ve funkci zůstal i po letošních parlamentních volbách, které se konaly na základě nového volebního zákona a v nichž Orbánův Fidesz obsadil dvě třetiny jednokomorového maďarského parlamentu.
* Viktor Orbán je od roku 1986 ženatý s právničkou Anikó Lévaiovou, spolu mají pět dětí. Zatímco on sám je kalvinista, jeho žena je římskou katoličkou. Je nadšeným sportovním fanouškem, v minulosti i aktivně hrál fotbal. V ani ne dvoutisícovém Felcsútu, kde strávil část dětství, byl v dubnu otevřen fotbalový stadion pro dvojnásobný počet diváků, který má mimo jiné sloužit akademii pro výchovu fotbalových talentů. Ačkoli prý na výstavbu sportoviště za více než 12 milionů eur nešel ani forint ze státní kasy (akci měli financovat daňově zvýhodnění dárci), kritici hovoří o památníku korupce a megalomanie.

Autor je politolog, působí na Fakultě sociálních věd UK. Zabývá se přechody k demokracii, ústavními a volebními systémy a politikou střední a východní Evropy

LN, 16.6.2014