19.3.2024 | Svátek má Josef


OSOBNOST: Osvícený diktátor

2.6.2020

Když mně v roce 1994 byla nabídnuta práce na velvyslanectví v Ghaně, přiznám se, že jsem si to s rozpaky pečlivě rozmýšlel. Měl jsem zkušenosti z pětiletého pobytu v Nigérii a dovedl jsem si představit, že klimatické poměry, zdravotní rizika a úroveň kriminality v Ghaně budou stejné náročné jako v Nigérii; obě země jsou v západní rovníkové Africe téměř sousedé.

Při pročítání materiálů o teritoriu mě ale zarazila jedna věc. Politická charakteristika vlády Ghany pod vedením prezidenta J. J. Rawlingse (zároveň i předsedy vlády) byla popisována jako autoritářská a samotný Rawlings byl označován jako diktátor. V paměti mně vytanul šot ze zpravodajství nigerijské televize, tehdy více než před 10 lety (80. léta) se záběry z Ghany. Reportáž ukazovala urostlého mladého revolucionáře Rawlingse, svlečeného do půli těla, jak se skupinou mladých mužů nese dřevěný nosník při stavbě nějakého mostu. Je možné, že by to byla stejná osoba po tolika letech?

Měl jsem ještě v živé paměti z doby svého prvního pobytu v Africe celou řadu prezidentů-diktátorů, kteří soutěžili v tom, čí vláda bude krutější, více totalitní, více hraničící s šílenstvím. Prezident Ugandy Idi Amin vládnoucí krvavou rukou, pomocí vražd a teroru likvidující jakýkoliv odpor, věšící své oponenty na hák za žebro a ukládající je v lednici, nebo s nimi krmící krokodýly, který sám sobě udělil hodnost polního maršála a přemožitele britského impéria, ten byl v čele pelotonu šílených afrických diktátorů. Další soutěžící, prezident Středoafrické republiky Jean-Bedel Bokassa, se v záchvatu velikášství nechal v roce 1977 dokonce korunovat na císaře (!). To, že slavnost korunovace včetně císařské koruny poseté diamanty stála pro jeden z nejchudších států Afriky obrovské peníze, bylo vedlejší. Poněkud méně známý byl prezident bývalé španělské kolonie Rovníkové Guineje Francisco Macias Nguema. Ten prováděl politiku návratu země do afrického středověku a odvrhnutí všech vymožeností zavedených Evropany jako evropská jména, oděvy, školy, auta, elektřina (!), chleba. Tento diktátor byl ještě v době mého pobytu v Nigérii svržen a odsouzen k trestu smrti. Na jeho popravu museli ale pozvat popravčí četu až z Maroka, místní vojáci měli panickou hrůzu z toho, že po své smrti se Macias Nguema promění ve lva a své katy zabije. Také taková byla Afrika.

Aktuální zprávy o Ghaně ale byly překvapivě optimistické, žádné hrůzy ani teror, a tak jsem se rozhodl nabídku přijmout a na podzim 1994 jsme s manželkou do Ghany odletěli. Pro mě tak začalo pětileté období života v zemi, které vládl autoritářský prezident J. J. Rawlings – někdy označovaný jako diktátor, ve světě poměrně málo známý, i když nezaslouženě.

Jerry John Rawlings se narodil 22. 6. 1947 do rasově smíšené rodiny, jeho matka byla Ghanka (z kmene Ewe), jeho otec Brit (Skot). Tento fakt měl pro jeho životní dráhu jak kladný, tak záporný vliv. Rawlings prožil materiálně zajištěné mládí, vystudoval prestižní střední školu v Achimotě, potom i vojenskou akademii, kde patřil mezi nejlepší studenty a stal se vojenským pilotem.

V 70. letech minulého století procházela Ghana obdobím politické nestability a ekonomického úpadku. Po svržení diktátorského prezidenta Kwame Nkrumaha v roce 1966 se v zemi střídaly vojenské vlády a armádní převraty a nespokojenost Ghanců dosahovala svého vrcholu. Takové nálady se šířily i mezi mladšími důstojníky armády a vojenský převrat vlády generála Akuffa dne 4. 6. 1979 byl pozoruhodný tím, že nebyl veden generály, ale mladými důstojníky. Do čela nové junty se postavil vojenský pilot - kapitán J. J. Rawlings. Po dvouletém pokusu s civilní vládou prezidenta H. Limanna, vzešlé z voleb, se vojáci 31. 12. 1981 opět ujímají vlády a do čela Prozatimního národního obranného výboru (PNDC) se postavil opět J. J. Rawlings.

Vše nasvědčovalo, že vláda PNDC vedená Rawlingsem bude následovat levicovou politiku socialistického typu – vlády jediné politické strany a státem řízené ekonomiky - tak, jak probíhala v jiných afrických zemích. Jako památku na toto období bylo možné ještě v 90. letech vidět na řadě míst trosky přízemních budov státních obchodů s potravinami (podobné prodejnám Včela na českém venkově), kterými chtěla vláda PNDC nahradit tradiční africký pouliční prodej. Zarámované fotografie Rawlingse v baretu a s plnovousem, stylizované podle ikonického portrétu Che Guevary (ten Ghanu v roce 1965 oficiálně navštívil), také symbolizovaly, koho měl Rawlings v té době za svůj vzor.

Po desetiletí vlády PNDC ale bylo zřejmé, že revoluce, opírající se o nadšení a velká očekávání lidí, narazila na meze svých možností. Revolucionáři měli v podstatě jen dvě možnosti dalšího postupu. První variantou bylo pokračovat v dosavadní politice vojenské vlády, stupňovat represe, potlačovat kritiku a prohlubovat ekonomické zaostávání země. Varianta zvolená vojenskou vládou v roce 1992, jak ji prosadil Rawlings, znamenala zásadní reformu politického zřízení Ghany - přechod autoritářské vlády PNDC k pluralitní demokracii a od státem řízeného k tržnímu hospodářství. To byl v rámci Afriky opravdu unikátní experiment.

Rawlings přeměnil orgány PNDC do nově založené politické strany NDC (National Democratic Congress), v rámci politických svobod umožnil vznik a činnost nových stran a v roce 1992 proběhly prezidentské a parlamentní volby, kdy Rawlings kandidoval jako lídr strany NDC na funkci prezidenta. Volby vyhrál, když získal 58,4 % hlasů, nejsilnější opoziční strana NPP dostala 30,3 % hlasů.

Od 7. 1. 1993 tak měla Ghana demokraticky zvolenou vládu a prezidenta. Kromě politických změn byl zahájen návrat k tržnímu hospodářství, k privatizaci znárodněných podniků, byla založena ghanská akciová burza, umožněn vstup zahraničního kapitálu. Rawlingsova široká lidová podpora mu i v nových podmínkách zajistila místo vůdce národa a jakéhosi nejvyššího arbitra demokracie v Ghaně, tentokrát s nepopiratelným demokratickým mandátem. Opozice samozřejmě existovala, ale Rawlings se ani nesnažil ji potlačovat. Na hlavních ulicích Akkry proto bylo možné slyšet vykřikovat kameloty samizdatových novin „Rawlings je podvodník!“, „Rawlings je zloděj!“, ale žádný ohlas to nemělo. Možná to jen přispělo ke zvýšení Rawlingsovy popularity.

Akkra1

Ulice hlavního města Akkra

Poprve jsem se osobně seznámil s fenoménem Rawlings krátce po svém příletu do Ghany koncem roku 1994. V ghanské televizi jsem sledoval rozhovor moderátorky s dcerou prezidenta. Ta po ukončení střední školy podala přihlášku na univerzitu v Akkře, úspěšně složila vstupní zkoušky – ale nebyla přijata pro velký počet uchazečů. Moderátorka se zeptala, proč nezasáhl otec, ale dcera odpověděla, že to by otec nikdy neudělal. Byl jsem překvapen, jaký je Rawlings diktátor, když nedokáže vlastní dceři zařídit lepší umístění v pořadníku přijatých na universitu.

Od té doby jsem byl překvapen celkem často. Bylo mi třeba divné, že Rawlings, vrchní velitel ozbrojených sil Ghany, se oficiálně v mediích nechá titulovat a podepisuje se na mezivládních smlouvách jako kapitán (v originále flying lieutnant) Rawlings. Návrhy, aby se povýšil do odpovídající hodnosti, striktně odmítal, protože revoluci zahájil jako kapitán a bylo by urážkou armády, kdyby se sám povyšoval. Do toho patřilo i nařízení, kterým Rawlings zakázal, aby ve veřejných místnostech, školách apod. byly umístěny jeho portréty jako hlavy státu. Místo toho měly být zarámované státní znaky Ghany. Jedinou výjimkou, kde to bylo povoleno, byly zastupitelské úřady Ghany v zahraničí. Samozřejmě toto nařízení nebylo plněno, v kancelářích státních institucí jsem nejednou viděl neoficiální, rozmazaný, amatérský portrét prezidenta.

Když Ghana v roce 1997 slavila 40. výročí nezávislosti, vydala pošta sérii pamětních známek a jedna z nich byla s portrétem Rawlingse. Ten se rozhněval, že nedal souhlas a nepřeje si, aby byla známka s jeho portrétem vydána, a nařídil její stažení. Zaměstnanci pošty si ovšem část známek včas odklonili stranou, a tak se daly sehnat, i když s patřičnou přirážkou. Snad jejich cenu filatelistický trh časem ocení.

V roce 1996 proběhly v Ghaně druhé prezidentské volby a volby do parlamentu v éře Rawlingse. Oficiálně Ghana byla prezidentskou republikou s ústřední autoritou přímo voleného prezidenta a viceprezidenta, prezident byl zároveň předsedou vlády. Ve volbách se účastnilo několik politických stran, dvě hlavní - Rawlingsova NDC a opoziční NPP (New Patriotic Party) - a také několik dalších kandidátů na úřad prezidenta. J. J. Rawlings a jeho strana volby vyhráli se ziskem 57,4 % hlasů. Ministři vybraní prezidentem byli „grilováni“ parlamentem a pro utužení kolektivu pro ně Rawlings připravil svéráznou akci (dnes se tomu říká team building). O jednom víkendu, před zahájením činnosti nové vlády, přivezli ministry na vojenskou základnu, tam je oblékli do maskáčů a oni celou sobotu cvičili na povel seržanta pořadovou a tělesnou přípravu.

Bylo to spojeno i s několika mimořádnými událostmi. Pro jednoho značně objemného ministra nenašli uniformu jeho velikosti, při tělesné přípravě další ministr při provádění kliků padl na nos, tekla krev, ale zdravotníci byli připraveni a zraněného ministra odvezla sanitka. Není třeba dodávat, že Rawlings cvičil v maskáčích společně s ministry jako jeden z nich. Na akci byli přítomni novináři, a Ghanci tak měli možnost vidět fotografie ctihodných politiků v úsměvných pozicích. Ten úsměv ale nebyl škodolibý, ubírající cvičícím ministrům na vážnosti, spíše naopak.

V ghanském vojenském letectvu působil jako instruktor-pilot na letadlech československé výroby Delfín a Albatros plk. Karel Fencl (v důchodu). Když Ghana koupila nová cvičná italská letadla Aermacchi, musel Karel Fencl absolvovat přeškolení na nový typ. Italským instruktorům přítomnost Fencla nebyla příjemná, a tak vytrvale šířili informace, že český instruktor přeškolení nezvládl a ve svých letech už by ani neměl pilotovat. Je pravda, že z pohledu Evropy byl Fencl již v důchodovém věku a v jiné zemi by ho asi za knipl vojenského tryskáče nepustili. Ale Afrika je Afrika, tam vás hodnotí podle toho, co umíte, a ne podle toho, kolik je vám let.

Rawlings si zakládal na tom, že byl vojenským pilotem a letadla a piloti byly jednou z jeho priorit i v prezidentské funkci, které rozuměl a na které mu záleželo. Znal všechny letce osobně podle jmen a když už bylo těch pochybností příliš, chtěl si udělat vlastní názor. Zavolal Fenclovi, že se s ním proletí. Sedli si do dvoumístného letadla, Fencl na místo pilota, Rawlings na sedačku za něho, a už letěli. Rawlings dával ve vzduchu příkazy provádět různé zatáčky, výkruty a další figury akrobacie, bylo jasné, že se rozhodl Fencla osobně vyzkoušet. Po přistání bylo na Rawlingsovi vidět, že je spokojen, a od té chvíle, po osobním přezkoušení prezidentem, se už na českého instruktora nikdo stěžovat neodvážil.

Akkra2

Prezident Rawlings (uprostřed) na tribuně kmenového shromáždění

Základem obliby a autority Rawlingse bylo poznání, že pokud chci, aby mně lidé věřili a následovali mě, musím jít sám příkladem. Rawlings si například naprosto nepotrpěl na žádnou honosnou representaci. Po celou dobu mého pětiletého pobytu v Ghaně jsem ho např. vždy viděl jezdit v terénním autu Mitsubishi Pajero, žádné nablýskané limuzíny. Po Akkře jezdil většinou sám, jen s řidičem, žádná ochranka. Problémem bylo i vládní letadlo pro zahraniční cesty. To stávající bylo velmi staré, poruchové. Několikrát se muselo vracet zpět na letiště v Akkře pro technickou závadu. Poslanci parlamentu dokonce chtěli uspořádat dobrovolnou sbírku na koupi nového prezidentského letadla. To ale Rawlings odmítl a dále létal na zahraniční cesty normálními linkovými spoji (to samé i jeho manželka).

Síla osobního příkladu a autority Rawlingse se ukázala v případě epidemie meningitidy, která vypukla v severní části země. Ghana tehdy dostala od Světové zdravotnické organizace OSN (WHO) očkovací séra, jenže lidé se báli nechat očkovat, něco takového neznali, a proto měli strach. Rawlings se rozjel na sever, kde svolali shromáždění lidu, byl i přímý přenos v TV. Do místních lidí se pěkně pustil, v angličtině i v místním jazyce jim vynadal, jak jsou hloupí, že se bojí očkování, nemoc je nebezpečná, dostaneš ji a za dva dny zemřeš. „Podívejte se, že není čeho se bát“- Rawlings se na závěr svého projevu svlékl do trička, zdravotnice v bílém plášti zlomila ampulku se sérem a do ramene píchla prezidentovi injekci. Lidé se rozešli a hromadně se nechávali očkovat. Strach byl překonán, epidemie byla zažehnána, osobní příklad je nejsilnější argument.

Akkra3

J. J. Rawlings

Podobné historky by stačily na pěkně tlustou knihu. Obrovské charisma a řečnická přesvědčivost Rawlingse se projevovaly při jeho veřejných projevech. Bylo opravdu zážitkem je sledovat. Na začátku svého projevu přečetl text k aktuální příležitosti v angličtině. Potom přešel do místního jazyka, mluvil spatra, jeho improvizovaný projev byl plný vášně, zaujetí a přesvědčivosti. I když jsem mu plně nerozuměl, byl požitek ho poslouchat. Ano, Rawlings byl mimořádný řečník, který dokázal strhnout lidi.

Při svých projevech i rozhovorech s novináři se vyjadřoval vždy otevřeně, diplomatická obezřetnost nebyla jeho silnou stránkou. Když warlord Charles Taylor z Liberie poslal svého vyslance, aby požádal o podporu v občanské válce, řekl mu Rawlings otevřeně, že to, co se děje v Liberii, neschvaluje a že se žádnou podporou nemohou počítat. Ještě typičtější příklad bylo jeho odsouzení vlády presidenta Sierra Leone Fodaye Sankoha provázené terorem, vraždami a usekáváním rukou obyvatel. Když se Rawlingse ptali, zda podpoří požadavek na postavení Sankoha před mezinárodní soud, odpověděl, že „než do vězení patří spíše do blázince nebo do zoo“.

Koncem roku 1999 se blížil konec funkčního období J. J. Rawlingse a podle ústavy nemohl být prezidentem potřetí. Začaly kolovat zvěsti typu „Rawlings změní ústavu a bude dál vládnout“ nebo „Rawlings předá funkci manželce a bude vládnout jejím jménem“. To byly známé varianty, jak se taková otázka řešila (a řeší) v jiných afrických státech. Nic z toho se nestalo, V roce 2000 se konaly v Ghaně volby, které vyhrála opoziční strana NPP (New Patriotic Party). Rawlings v klidu předal funkci a od té doby se ve vedení země na základě demokratických voleb střídají obě hlavní strany.

Prezident Rawlings mohl odejít do politického důchodu s vědomím, že svoje poslání splnil. Pod jeho vedením se za 19 let Ghana stala opravdu jednotným, prosperujícím, stabilním státem bez násilných kmenových či náboženských třenic. S kolegy v Akkře jsme se bavili o tom, co bude dělat Rawlings po odchodu z funkce. Měl bohaté zkušenosti z africké politiky a určitě by se uplatnil v rámci OSN nebo Africké unie (AU), např. jako zmocněnec pro řešení afrických problémů. Jenže vše dopadlo jinak.

Rawlings byl totiž všechno, jen ne diplomat. Vše pojmenovával otevřeně a upřímně, diplomatická opatrnost a uhlazenost mu byly cizí. To byl důvod, proč ho Ghanci měli rádi, ale v mechanismu mezinárodních vztahů a elit nadnárodních organizací by nutně narazil na neporozumění a odpor. Svoji roli hrál zřejmě i fakt, že byl vlastně jen poloviční Afričan. V tolerantní Ghaně to nevadilo, ale v mnoha jiných afrických zemích by to byl sice otevřeně nevyslovený, ale přece jen silný handicap. Proto se žádná nabídka neobjevila, o politika Rawlingsova ražení nebyl zájem. Nakonec to asi bylo dobré pro Rawlingse, i když určitě nevyužitá příležitost pro Afriku.

Když po 20 letech vzpomínám na mé působení v Ghaně za vlády „osvíceného diktátora“, nebo spíše „antidiktátora“, uvědomuji si, jaké jsem měl štěstí prožít pět nanejvýš zajímavých let v africké zemi, která hledala cestu k ekonomické prosperitě, společné identitě a vládě spravedlnosti. Způsob, jakým vedl na této cestě Ghanu J. J. Rawlings, je hodný obdivu a měl by sloužit jako příklad spravedlivého způsobu vlády, a to i mimo kontinent Afriky.