Papeže inspiruje ekologismus sv. Františka i tradiční rodina. Takový mix je pro nás novinka

Kolik má papež divizí? Tou otázkou bagatelizoval moc Svatého stolce Stalin. Teď už moc papeže nesnižuje nikdo, spíš naopak. Skoro celý svět – i 83 procent nekatolické populace planety – promítá do nového papeže své představy, přání a ideje.

V těch představách nejsou papežové poměřováni plněním svého úkolu, tedy rolí Kristova náměstka na zemi, ale podle společenských a politických zvyků převážně sekulárního světa. Jak v tom ohledu působí papež František?

Dost lidí u nás si zvyklo řadit papeže do českých společenských nálepek. Jan Pavel II. z toho vycházel jako havlovec – muž empatie, charismatu, médií, ba i dramatu a režisérské role v něm. Benedikt XVI. hrál roli klausovce – vědec, akademik, učený teolog, fanoušek dialogu a hájení pravdy skrze argumenty rozumu.

Papež František, dosavadní argentinský kardinál Jorge Mario Bergoglio, je v tomto smyslu úplnou novinkou. Všude se píše, že je na Svatém stolci prvním Františkem, prvním Latinoameričanem (a Neevropanem) i prvním jezuitou. To vše je pravda. Ale ta hlavní novinka, s níž se budeme teprve časem sžívat, spočívá v tom, že nový papež je pro nás svými názory, myšlenkami, postoji i životní zkušeností jen obtížně zařaditelný. To není žádný havlovec ani klausovec, nýbrž... tady nálepka schází.

Tím není řečeno, že papeže Františka nálepkovat nelze. Leckdo mu může lecjakou nálepku udělit, ale žádná z nich není úplná. Pro konzervativce může být jihoamerickým levičákem, který načichl teologií osvobození a pokorou k neschopným. Pro levicové liberály může být naopak tmářem, který bojuje proti homosexuálním manželstvím a potratům. Ale nic z toho není plně vystihující.

Upřímně řečeno, cosi z té nezvyklé kombinace otevřenosti a tvrdého hájení tradic bylo znát už na Janu Pavlovi II., ale v případě Františka je ten mix osobnostních rysů mnohem hlubší a výraznější. Míchá se tu dril a vysoké vzdělání jezuitů, pokora k ubohým a chudým coby znak Jižní Ameriky, láska svatého Františka k řádu přírody (někdo by řekl "naivní ekologismus") a ultrakonzervativní vztah k tradičním hodnotám, hlavně k rodině.

To, že ve volbě kardinálů nakonec zvítězil Jihoameričan, není překvapení, ale logické vyústění už dlouhého trendu, který posunuje těžiště katolické populace na jih a západ od Evropy. Stačí se podívat na pár čísel: v Evropě žije 24 procent všech katolíků, přitom Evropa disponuje 53 procenty kardinálů volitelů. VLatinské Americe žije 41 procent všech katolíků, přitom Latinská Amerika disponuje 16 procenty volitelů papeže. Ta disproporce bije do očí, a volba Argentince je proto zcela logická.

Jenže fakt, že tím logicky zvoleným Jihoameričanem je právě kardinál Bergoglio, už odráží posuny hlubší, než jsou populační trendy. Na Svatý stolec nastoupil muž, který má sice vedle argentinského též italské občanství, ale není to vatikánský insider. Je to tedy člověk, jenž může svým neotřelým pohledem usměrnit římskou kurii (někdo by řekl reformovat). To je ovšem věc římskokatolické církve. Jak ho ale budeme vnímat my, očima navyklýma na Jana Pavla a Benedikta?

První na ráně může být Františkovo jezuitství. Žijeme ve společnosti, jejíž drtivá většina jezuity na vlastní oči nikdy neviděla, ale přesto je považuje za symbol dávného útlaku, poroby a tmářství. Ač jezuité přišli do Čech už šedesát let před bitvou na Bílé hoře, jsou spojováni především s pobělohorskými represemi a dobou temna. To spojení je tak pevné, že za něj nemůže jen Alois Jirásek (přesněji řečeno Zdeněk Nejedlý tím, jak Jiráska fedroval). Už dávno před ním napsal Karel Havlíček Borovský: "Českých knížek hubitelé lítí: plesnivina, moli, jezoviti."

Jen pomalu se teď budeme rozpomínat, že mezi jezuity nepatřil jen Antonín Koniáš, ale i zachránci české identity jako Bohuslav Balbín. A ještě méně víme, že jezuité zachraňovali indiánskou identitu v Jižní Americe. Jistě, bylo to formou něco za něco – získání duší pro katolickou víru za ochranu před brutálními konkvistadory. Nicméně jihoamerická pověst jezuitů (šiřitelé vzdělání a prosperity) je zcela jiná než u nás.

Jezuitou byl i svatý František Xaverský, činný v Indii a spjatý s katolicismem ve třetím světě. Ale nynější papež si vybral jméno od svatého Františka z Assisi. To je něco pro fanoušky ekologického přístupu ke světu. Vždyť sv. František byl obklopen ptáčky zpěváčky a přírodou vůbec. Ale tady může být háček.

Moderní progresisté (levicoví liberálové) přísahají na ekologický přístup ke světu, ale spojují ho s pokrokem ve společenském řádu. Hájí práva homosexuálů a jejich nárok na adopci dětí. A tady se vnucuje otázka: co si pomyslí o papeži, který sice hájí třetí svět, brání tamní chudé, brojí proti divokému kapitalismu (vyškolil se při bankrotu Argentiny před jedenácti lety), ale myšlenku adopcí dětí homosexuály považuje za "ďáblův manévr"? To bude asi problém.

Nově zvoleným politikům se dává obligátních sto dnů hájení. Papež František musí dostat mnohem delší dobu, než bude kolem jeho pozic a názorů jasněji. Zatím by bylo jeho pevné hodnocení nefér, neboť může být ztotožňován s příliš mnoha nálepkami.

Jako jezuita může být pro leckoho novým Koniášem. Jako hodnostář, jenž jezdil veřejnou dopravou místo biskupské limuzíny a žil v běžném bytě místo v biskupském sídle, může být i novým Olofem Palmem – sociálním demokratem skandinávského střihu (tak by se jistě líbil prezidentu Zemanovi). Jako ctitel sv. Františka z Assisi může být považován za ekologistu. Jako ctitel tradiční rodiny a odpůrce potratů i adopcí dětí homosexuály může být pro jiné tmářem.

Pozor. Ačkoliv se všichni o papeže zajímají a radí mu, co má dělat, papež není zástupcem všech, ale "jen" náměstkem Krista. Jako takový bude spíš františkovským pastýřem než ratzingerovským teologem. Nechme to však na církvi, ta má větší hlavu.

LN, 15.3.2013