1. Amelie

Ve třicátých letech minulého století zaplavila svět nová vlna obdivu k letectví.

Ve Spojených státech se tak dostala do popředí zájmu i aviatička Amelie Earhartová narozená roku 1897 v Kansasu. Tahle pozoruhodná žena propadla létání jako hobby už za první světové války, kdy pracovala jako ošetřovatelka, světový fenomén z ní ale udělal až její manžel (vzali se roku 1931) George Palmer Putnam, tento cestovatel a vedoucí dvou arktických výprav, ale také schopný autor populárních biografií a úspěšný vydavatel se značným citem pro reklamu a vyvinutým smyslem pro publicitu.

Právě s jeho podporou Amelie překonala výškový rekord vrtulníků, přeletěla z Ameriky do Irska, jako první žena překonala bez mezipřistání Spojené státy a jako první žena doletěla v lednu 1935 na americkou pevninu z Havaje. O tom, že jako první žena přeletěla také Atlantik ani nemluvě. Stačila hodně, a to přitom zkoušela i padáky a dělala reklamu na cigarety…

Nakonec ale začali s Palmerem snít o letu kolem světa. Aby to nebylo tak jednoduché, tak uskutečněném zhruba nad rovníkem. Tehdy poprvé se zazdálo, že snad osud pokoušejí příliš. Hned při prvním startu z Honolulu Amelie ošklivě havarovala. Málem uhořela.

Zpětně viděno to lze jistě vykládat i jako „varování osudu“, protože pak, roku 1937 tato letkyně beze stopy zmizela právě uprostřed vln Tichého oceánu. A ke zmizení došlo zrovna na jednom z úseků celosvětového obletu.

Na dvoumotorovém letounu Lockheed Electra odstartovala „Miss Lindy" - přezdívaná tak pro neuvěřitelnou podobu s Charlesem Lindberghem – dne 2. července 1937 v deset hodin dopoledne z ostrova Nová Guinea a zamířila k ostrovu Howland olizovaném vlnami Pacifiku o celých 2556 mil dál. Dnes už to není nic, tenkrát to znamenalo maximum.

Vzlétla v plném slunci, po nějakém čase však svůj stroj chtě nechtě ponořila do mlhy… Bez přestání pokračovala v letu, a to ještě i nazítří v 7. 42 ráno, po dvaadvaceti hodinách, během kterých překonala magickou časovou hranici a nultý poledník. „Už musím být nad vámi,“ uslyšeli poté na Howlandu, „ale nic nevidím."

Podle všeho Amelie zvolna klesala až do výšky tisíc stop. „Dochází mi palivo,“ ohlásila potom. Odmlčela se.

Znovu ji zachytili po šestnácti minutách, přičemž její volání připomíná pozdější legendy o bermudském trojúhelníku - situované ovšem do Atlantiku. „Nic nechápu, asi létám v kruhu. Možná zrovna nad vámi. Nic nevidím, ani vás neslyším. Přelaďte si, prosím, na jinou frekvenci.“

Amélie nedokázala určit svou polohu. Znovu se ozvala ještě v 8.45. Ale pak ji už nikdy nikdo neuslyšel a ani neuviděl. A přece výpočty ukazovaly, že měla palivo ještě na tři hodiny. Navíc… Uměla přece hladce přistát i na hladině moře.

Co se tedy stalo?

Aby to bylo zjištěno, došlo vůbec k nejrozsáhlejší průzkumné operaci v dosavadní historii amerického námořnictva, která pokryla dvě stě padesát tisíc čtverečních mil. Byla marná. Svou národní hrdinku Američané už nikdy nenašli a co víc, ještě než bylo pátrání odvoláno, světem už kolovaly prapodivné zvěsti. Jejich společný jmenovatel? Šlo jej vyjádřit jedinou větou: „Ona žije.“

Senzace plnila ještě dlouho první stránky a oficiálně byla Amelie prohlášena za mrtvou až dne 1. ledna 1939, tedy po roce a půl. A také tohle prohlášení jen zdvihlo další vlnu nezaručených zpráv. „Lindy někde žije,“ neslo se opakovaně od úst k ústům… Tu či onde prý bývala „viděna“. Na Karolínách, také v Japonsku… A podobně nezaručeně zaručené zprávy se nořily, i když nikoli ode dna Pacifiku, ještě po desítky roků.

Dokonce ještě roku 1960 přišla zpráva, že byla Amelie spatřena jedenáctiletou cyklistkou Jozefínou Blankovou. „Ale Japonci ji vzápětí nemilosrdně popravili,“ tvrdila dívka.

Byla Miss Lindy špiónkou? A její smrt jenom fingována tajnou službou?

I tyto pošetilé otázky se objevily. Mnoho lidí ale musela nakonec napadnou i následující, a to vůbec nejromantičtější verze. Podle ní se Earhartová „někde“ setkala s Richardem Halliburtonem. Ostatně, ti dva měli hodně společného…

2. Dick

Richard Halliburton se narodil 9. ledna 1900 v Tennessee, ale ze čtvrtiny byl Francouz a takřka celým zbytkem Skot. Již v dětství se pokusil o útěk z domova. Sotva asi tušil, že se mu jednou bude říkat Romantický Richard a Smělý Dick. Proč smělý?

Riskoval snad ještě radši než Amelie. V nich obou jako by vězela tajná touha po sebezničení.

Anebo notná její dávka.

Po ukončení univerzity (1922) se Halliburton nechal najmout jako námořník na dobytčí loď plující do Evropy. Z dopisu otci: „Vím, že absolventi Princetonu začnou obvykle pracovat někde v bance anebo se věnují teologii. Tak vidíš, já se dal na cestování. A na psaní. Chci obě ty věci brát stejně vážně jako oni absolventi to svoje a hodlám se tím uživit, také jako oni."

Pokračoval: „Mou povinností tedy teď bude uspět články a knihou. Ne, otče. Nejsem na prázdninách. Má cesta není útěkem, je to vážná práce. Zaměstnání. Dal jsem se na vojnu a nezběhnu, dokud neuspěju. Denně jsem si uložil kvótu tisíc slov. Neměj o mne strach, pro cestování jsem stvořen.“

Energicky si plánoval, nakolik zůstane při svém psaní daleko od účelovosti a „ponuré svědomitosti, jaká dělá z cestopisů nudu. Bedekrovství se vystříhám a musím si jenom osvojit vlastní styl.“

Ale pozor, ony knihy nebyly pro Halliburtona nikdy tím hlavním. On nechtěl pouze snít, toužil po silných vjemech, a tak za nimi jel. Objevoval, nicméně nakonec byl i sám objeven - jako neodolatelný přednašeč. A vše, o čem hovořil, a vše, o čem kdy psal, předtím prodělal na vlastní kůži. To byl jeho hlavní trumf.

Svlékl se do plavek a proplaval čubičkou z Atlantiku do Pacifiku Panamským průplavem, přičemž mu byl vyměřen poplatek jako lodi: podle tonáže, a tedy šestatřicet centů, vůbec ten nejnižší taxa v historii kanálu.

Putoval ale dál. V Řecku strávil noc na Olympu a v Egyptě noc na vrcholu Cheopsovy pyramidy. V Indii noc v zahradách Tádž Mahalu. Zkusil žít na Robinsonově ostrově, ale nechal se uvěznit i na nedalekých Ďábelských ostrovech, které až daleko později proslavil Charriérův román Motýlek (1969).

Na slonu přešel Alpy jako Hannibal (roku 216 před Kristem) a v Mexiku se (skoro) bez váhání vrhl do jedenadvacet metrů hluboké Studny smrti, zcela po vzoru nebohých obětí starých Mayů. Skok i zopakoval, přitom si ale málem zlomil vaz. Ani to ho neodradilo. Přeplaval jako Ovidiův hrdina Leandros (a později také lord Byron) z Evropy do Asie (a to přes úžinu Dardanelly pověstnou nepřekonatelným proudem) a obdobně zdolal i ještě prudší úžinu Mesinskou mezi Sicílií a Itálií. Jinými slovy: doputoval od bájné Charybdy ke Skylle. Nutno dodat, že v tomto případě si ale dost vypomohl člunem.

Co víc? Troufl si dokonce mezi malomocné na ostrůvek Spinaloga u Kréty a odvážil se hrát ruletu v Monte Carlu, i když nepříliš úspěšně. V indické džungli číhal na tygra skoro jako slavný lovec a spisovatel Jim Corbett (1875–1957) a spřátelil se rovněž s lovci lebek na Borneu. V africké poušti navštívil záhadné město Timbuktu a zúčastnil se manévrů cizinecké legie. Putoval ve stopách Odysseových, Alexandrových i Cortésových. Zvědavě shlížel do zuřícího kráteru sopky Stromboli a rozhlédl se z japonské Fudži i z mexického Popocatépetlu. A ve státečku Athos nechal se vyfotografovat jako mnich.

Mohli bychom pokračovat… Smělý Dick nakonec v podstatě nezvládl jen dvě věci, tedy když si odmyslíme, že se nikdy neoženil, což si ale v jeho případě můžeme odmyslit plným právem… Nepronikl do Mekky, i když se o to pokusil, a nestal se tak HADŽI Halliburtonem…, a nepodařilo se mu dokončit (jinak vzorně zopakovaný) Feidippův maratónský běh z Marathónu do Athén.

I ten by ale absolvoval, kdyby si v horku nezdárně nepřihnul. Takto ho dokončil taxíkem.

O všem navíc dokázal poutavě psát.

A přece jeho první cestopis Královskou cestou za romantikou (1925, Indianopolis) odmítlo deset velkých nakladatelů.

Nakonec přece vyšel a následovaly tituly Nádherné dobrodružství (1927), Za novými světy (1929), Létající koberec (1932) a Sedmimílové boty (1935), kromě toho i dvě obrázkové knihy (česky nikdy nevydané) a posmrtně (1940) tisícovka dopisů matce a otci z let 1912 až 1939.

3. Dva pohřešovaní

Osudnou se Smělému Dickovi stala až čínská džunka Mořský drak. Jaksi furiantsky chtěl v ní překonat Pacifik právě týmž směrem, jakým se o totéž krátce předtím pokusila Amelie Earhatová v letadle. Až skoro jako by podvědomě zatoužil, aby se jeho osud proťal s jejím...

Ale ne, nebyl žádným bláznem. Ani ne sebevrahem… Stěny džunky dal rozhodně bytelně zesílit, přidal i pomocný motor, jak se však ukázalo, tentokrát šlo o příliš velké sousto. Ucho džbánu se utrhlo a dne 24. března 1939 Richard Halliburton zmizel a nikdy ho už nikdo nespatřil, tak jako ani Amelii ne, a to ačkoli letadla i v jeho případě prohledala dvě stě třicet tisíc čtverečních kilometrů.

Nenašlo se nic. Ta čínská lodička, která se měla stát exponátem světové výstavy v San Francisku, jako by se vypařila.

„Odešel v pravý čas, dřív, než mohl zestárnout. I ve smrti zůstane legendou," konstatoval daleko později Dickův český napodobitel, světoběžník Bohuslav Šnajder, a Halliburton i Amelie Earhartová tak zůstávají jakýmisi „dobrými duchy“ Pacifiku.

Ale až poté, co si nedali říct a po všech úspěších pokoušeli osud příliš.

4. Ve svém živlu

Poslední Halliburtonova slova jsou až příliš známá, a tak jsem je nechtěl opakovat, ale pro jejich optimismus musím. Odvysílal je někdy v okamžicích, kdy se snažil udržet kurs na Midway. BOUŘE OD JIHU. DÉŠT. SILNÉ PORYVY VICHŘICE. ZÁBRADLÍ NA NÁVĚTRNÉ STRANĚ POD VODOU. LŮŽKA MOKRÁ. STĚŽÍ UDRŽUJEME KURS. MÁM SE BÁJEČNÉ. PŘÁL BYCH VÁM, ABYSTE BYLI NA MÉM MÍSTĚ. STOP.