7.12.2019 | Svátek má Ambrož, Benjamin


OSOBNOST: Beznadějně optimistický

1.10.2016

K úmrtí devátého prezidenta Izraele Šimona Perese

Nedělejte si starosti, umřít nezapomenu!“ S touto odpovědí na ještě ani nevyslovenou otázku novinářů vstoupil do konferenčního sálu tehdy téměř devadesátiletý, vitalitou překypující prezident státu Izrael. Čím se Šimon Peres vyznačoval na rozdíl od všech izraelských politiků, byl jeho tvrdošíjný optimismus, ochoten ke všemu krom jediného: sklonit se před temnými realitami Blízkého východu.

Otázku, zda se cítí podveden Jásirem Arafatem, jemuž po uzavření dohod z Osla potřásl rukou – a jenž zároveň, jak se později ukázalo, rozdmychával teror proti Izraeli – smetl Peres ze stolu s nevrlými slovy: „Zeptejte se Arafata!“ Na provokativní dotaz, jak může vzhledem k nenávisti stíhající jeho národ hledět do budoucnosti s takovou důvěrou a nerušeně pracovat pro budoucnost lepší, odpověděl v té nejtemnější době slovy: „Nevidím žádnou jinou možnost!“

Nyní nepřekonatelný izraelský optimista podlehl přírozenému běhu věcí a dostál svému slibu, že nezapomene zemřít: stalo se tak v nemocnici Šiba v Tel ha-Šomer v noci z 27. na 28. září po mozkové mrtvici a krátké, těžké nemoci. Zesnulému bylo 93 let.

Šimon Peres byl dozajista nejznámějším a v celém světě nejoblíbenějším Izraelcem. Od roku 1959 byl součástí zákonodárství státu Izrael a tím nejdéle uřadujícím poslancem židovského státu. Politická dráha Perese – sociálního demokrata původem z Polska – obsáhla více než šest desítek let. Zakusil v té době výšiny radosti i hlubiny bolesti, patřil k nejnenáviděnějším politikům, dnes se však těší úctě drtivé většiny svého národa.

Šimon Peres

Ve svém inauguračním projevu jako devátý prezident státu Izrael označil Davida Ben-Guriona, Jicchaka Rabina a Ariela Šarona jako muže, s nimiž se obzvlášť cítí spjat, je spolu s nimi zavázán blahu státu Izrael a oni společně s ním tvoří v dějinách židovského státu Izrael jedinečné kvarteto. V Peresově osobě se židovský stát loučí s posledním profesionálním politikem ze své legendární generace zakladatelů.

Szymon Perski se narodil 2. srpna 1923 v obci Višněvě (Wiszniew) v dnešním Bělorusku. V jedenácti letech přesídlil s rodiči na britské mandátní území Palestina. V roce 1948 se stal osobním politickým poradcem zakladatele státu Davida Ben Guriona a od té doby prošel ve státě Izrael prakticky všemi vysokými politickými úřady. Ve věku 29 let byl generálním ředitelem ministerstva obrany, dvakrát ministerským předsedou, třikrát ministrem zahraničí a nakonec – v letech 2007-2014 – státním prezidentem.

Je považován za „otce izraelského atomového programu“ a byl to on, kdo z pozadí řídil ty nejhusarštější izraelské vojenské akce, například Operaci Entebbe k osvobozeni rukojmí v roce 1976. Zároveň byl mistrem tajné diplomacie, hnacím motorem procesu v Oslo a za to, že si v září 1993 na zeleném trávníku před Bílým domem ve Washingtonu potřásl rukou se šéfem Organizace pro osvobození Palestiny Jásirem Arafatem, obdržel společně s ním a Jicchakem Rabibem Nobelovu cenu za mír. Od svých vlastních lidí se za to ovšem dočkal i titulu „zločinec z Osla“.

V Izraeli je Šimon Peres znám coby notorický snílek a často vysmíván pro svůj „Nový Blízký východ“. Jako čerstvě zvolený státní prezident prohlásil, že během svých osmačtyřiceti let v Knesetu „ani na okamžik neztratil naději“. Být poslem naděje považoval i ve vysokém stáří za jeden ze svých nejvznešenějších úkolů. Ještě jako emeritní prezident – to mu už bylo přes devadesát – se třeba s vnučkou vydal hledat zaměstnání a postál filmařům například v roli obsluhovatele benzinové pumpy.

A přitom byl tento nejneústupnější základní kámen v izraelské politice znám spíše jako „prohrávající“ než jako vítěz: až do svého zvolení státním prezidentem 13. června 2007 nevyhrál nikdy žádné volby. Za zády o něm novináři vtipkovali: „Nevíme, co bude v roce 2050 – jediné, co víme, je, že budou volby a Šimon Peres je prohraje“ - což je možná důkazem, že žurnalisté jsou špatní proroci a snílkové že mnohdy i po dlouhé době nakonec dosáhnou cíle.

Jednou z otázek, kterou stařičkého státníka novináři v uplynulých letech pronásledovali snad nejvytrvaleji, asi bylo, kdy chce tedy konečně odejít do důchodu. V krizových dobách na ni odpovídal s hlubokomyslnou vážností: „Dokud mohu pomáhat svému národu, jsem k dispozici.“ Jako čerstvě zvolený prezident se nechává slyšet: „Kdo má něco proti mému věku, ať se laskavě obrátí na mé vnuky.“

Po odsouzení Perresova předchůdce ve funkci, Mošeho Kacava, k několikaletému odnětí svobody kvůli znásilnění, dokázal Peres bravurně obnovit důvěru izraelského obyvatelstva v úřad prezidenta. V závěrečném úseku života prokázal velkou státnickou moudrost tím, jak suverénně sjednotil věčně rozvaděný lid své země. V oblasti zahraniční politiky byl Peres bezesporu nejúspěšnějším představitelem pomlouvaného a napadaného státu Izrael.

Peres nebyl jen politikem. Byl sečtělý a psal básně. Nebylo náhodou, že k jeho nejbližším přátelům patřila Simone de Beauvoirová a jiní literáti. V Izraeli, kde de pranýřuje korupce a skandály, mu – oproti jiným politikům – nikdo nemohl vytknout hamižnost, úplatnost nebo nečistý styk s milionáři či hospodářskými magnáty. Ani sukničkářské historky se o Peresovi nikdy nevykládaly.

Vlastní soukromý život se Šimonu Peresovi se zdarem dařilo skrývat před veřejností. Jeho choť Soňa, která zesnula v lednu 2011 ve věku osmdesáti sedmi let, se vytrvale držela v pozadí a zdráhala se vyjít do světla ramp i tehdy, když se její manžel stal prezidentem. Peres po sobě zanechal dceru Cviu, syny Jonatána a Nehemiáše a šest vnoučat.


*****************************
Šimon Peres – data a fakta

2. srpna 1923: Szymon Perski přichází na svět v polské, dnes běloruské Višněvě.

1934: přistěhování do Palestiny; mládí prožívá Šimon Peres v Tel Avivu; následuje studium na zemědělské škole v mošavu Ben Šemen; spoluzakladatel kibucu Alumot v údolí Jordánu.

1943: zvolen tajemníkem socialisticko-sionistického hnutí mládeže „HaNoar HaOved“

1944: návrat do Alumot, kde Peres pracuje jako rolník a pastevec stád

1947-1948: během izraelské války za nezávislost odpovídá za nákupy zbraní a odvody k vojsku

1948: šéfem námořnictva

1949: vedoucím delegace ministerstva obrany vyslané do USA; v té době studuje na „Newyorské škole pro sociální výzkum“ a na Harvardově univerzitě

1952-1953: zástupce generálního ředitele ministerstva obrany

1953-1959: generálním ředitelem ministerstva obrany; do této doby spadá nákup francouzských bojových stíhacích letounů Mirage III, sinajské tažení (1956), na jehož plánování měl Šimon Peres rozhodující podíl, a zahájení izraelského jaderného programu.

1959-2007: člen Knesetu

1959-1965: náměstkem ministra obrany

1965: spolu s Davidem Ben Gurionem opouští Peres vládnoucí stranu Mapaj a stává se generálním tajemníkem Rafi, kandidátka izraelských pracujcích

1968: Mapaj a Rafi se společně stávají izraelskou Stranou práce

1969: jmenován ministrem přistěhovalectví se zvláštní odpovědností za rozvoj obsazených území

1970-1974: ministrem dopravy a spojů

1974: ministrem informací za Goldy Meirové

1974-1977: ministrem obrany. Do této doby spadá druhá prozatímní dohoda s Egyptem , osvobozovací akce Entebbe/Uganda (1976) und koncepce „dobrého plotu“, která obyvatelům jižního Libanonu vytvořila pracovní možnosti v Izraeli.

1977: krátce úřadujícím premiérem po odstoupení Jicchaka Rabina

1977-1992: předsedou Strany práce

1978: zvolen viceprezidentem Socialistické internacionály

1984-1986: premiérem v rámci vláy národní jednoty; v té době se Izrael stáhl z jižního Libanonu (1985)

1986-1988: ministren zahraničí a vicepremiírem za Jicchaka Šamira

1988-1990: ministrem financí a vicepremiérem ve vládě národní jednoty

1990-1992: vůdcem opozice v Knesetu

1992-1995: ministrem zahraničí. Do této doby spadá podpis „ujasnění principů“ s Organizací pro osvobození Palestiny (září 1993) a mírová smlouva s Jordánskem (říjen 1994)

1994: Nobelova cena míru společně s Jicchakem Rabinem a Jásirem Arafatem

1995-1996: úřadujícím premiérem a ministrem obrany – po zavraždění Jicchaka Rabina 4. listopadu. Navzdory sebevražedným atentátům Peres usiluje o udržení mírového jednání s Palestinci při životě.

1996-1999: členem zahraničního a obranného výboru Knesetu

Říjen 1997: založení „Peresova mírového střediska“ na podporu společných arabsko-izraelských iniciativ

1999-2001: ministrem oblastní spolupráce

2001-2002: ministrem zahraničí a vicepremiérem ve vládě národní jednoty za Ariele Šarona

Leden-listopad 2005: vicepremiérem za Ariela Šarona

Květen 2006: jmenován vicepremiérem za Ehuda Olmerta a ministrem rozvoje pro Negev a Galileu

Červen 2007-červenec 2014: devátým prezidentem státu Izrael

V noci z 27. na 28. září 2016 Šimon Peres čtrnáct dní po mozkové mrtbici umírá v nemocnici Šeba v Tel HaŠomer.

*****************************

Snímky Šimona Perese z mého archivu najdete zde.

© Johannes Gerloff
přeložila Ivana Kultová
www.wilberforce.cz








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.