Olympijské hry v Tokiu bylo lepší zrušit. Vsadili byste se, že proběhnou úplně?

Za dávných a dávných časů patřil ke špičkám formule 1 Novozélanďan Chris Amon. Jezdil v nejkrásnějším autě té éry (Ferrari 312). Mnohokrát vyhrál kvalifikaci, ba vedl závod. Ale nikdy nevyhrál jedinou velkou cenu, natož aby se stal mistrem světa. Prostě smolař. Vždy zasáhl banální kiks či náhoda. Jeho pověst smolaře byla taková, že úspěšnější kolega Mario Andretti o něm řekl: „Kdyby se Amon stal hrobníkem, lidé by přestali umírat.“

Něco podobného by se dalo říci o hrách XXXII. olympiády v Tokiu. Připraveny byly s největší možnou péčí a odpovědností. Jejich pořadatel byl nezpochybněný, nehrozil žádný zásadní spor, natož bojkot. Ostatně Tokio má v této věci skvělou pověst z roku 1964. A přece se na ty hry přilepila smůla v podobě pandemie covidu.

Letní olympijské hry v Tokiu 2020 (tak se jim z marketingových důvodů stále říká) začaly 23. července 2021. Leckomu to připomene slavný slogan „o zemi, kde zítra již znamená včera“, ale legrace stranou.

To, co hrám v Tokiu dává unikátní charakter v neblahém smyslu, co vedlo k jejich odložení o rok a možná ještě povede k dalším, těžko předvídatelným posunům, nespočívá jen ve zdravotním riziku. Možná více v tom, čemu se říká „bezkontaktní hry“ – hry víceméně bez publika a stoprocentně bez diváků zahraničních.

Co by si pomyslel Coubertin

Můžeme si klást různé spekulativní otázky. Například. Co by si pomyslel o „bezkontaktních hrách“ Pierre Coubertin? Nehnal by autory té myšlenky holí? Neřekl by jim, že když už jsou takové zdravotní obavy, ať se hry raději zruší? Vždyť novodobé olympijské hry, olympijský duch, to je něco mnohem více než soustředění skvělých sportovců na jednom místě, jejich špičkové výkony a soupeření.

Takhle, jako bezkontaktní sešlost party nadšenců, mohly hry vypadat před 125, možná ještě před 100 lety. Ale nejpozději od konce druhé světové války je to spíš velký veřejný festival se všemi plusy i minusy, které to obnáší. S malou nadsázkou řečeno, je to světový festival atmosféry kontaktů, poznávání se i potkávání. Prostě opak bezkontaktnosti.

Novodobé olympijské hry – navzdory apolitickým představám barona Coubertina – až příliš často provázely ideologie, politizace, postranní úmysly, ale i étos budování. Svědčí o tom osud samotného olympijského Tokia. Poprvé mělo pořádat hry v roce 1940. Získalo statut pořadatele, ale v roce 1938, když Japonsko napadlo Čínu a obávalo se, že Mezinárodní olympijský výbor jim tu poctu odebere, bylo pořadatelství předáno Helsinkám. Pak přišla druhá světová válka a hry v letech 1940 a 1944 (stejně jako o generaci dříve hry v roce 1916 v Berlíně) byly zrušeny. Pro pořadatele prostě smůla.

Tokio si to vynahradilo v roce 1964. Pořádání her bylo pro Japonsko něčím podobným jako pro Německo vítězství na fotbalovém šampionátu ve Švýcarsku roku 1954. Dokladem toho, že země s cejchem poraženého agresora z druhé světové války je opět přijata do světového společenství. Kdo obdivuje japonské rychlodráhy šinkansen i dálnice, nechť si uvědomí, že jejich základ vznikl kvůli OH v roce 1964.

Jenže teď se Tokiu přilepila smůla na paty opět. Po éře, kdy pořádání her ohrožovaly války, po éře, kdy hrozily bojkoty (1976–1988), přišla pandemie ohrožující kontakty, atmosféru i spontaneitu her a jejich návštěvníků. V tomto smyslu je už samotný výraz „bezkontaktní hry“ vlastně protimluvem.

Kdo ještě teď říká, že hry v Tokiu by bylo nejlepší zrušit (jako v letech 1916, 1940 a 1944), je tak trochu za blázna. Neví snad, co vše je pro ně už nasmlouváno? Jasně že alespoň tuší. Ale na své straně má značnou část japonské veřejnosti, ba i velkých firem, jež dávají od her ruce pryč (Toyota). Zatímco na konání her trvala japonská vláda a Mezinárodní olympijský výbor, průzkumová většina národa je pro jejich zrušení.

Zvítězit? Ale kdež: nenakazit se

Když se našinec dovídá, kolik členů české olympijské výpravy už bylo pozitivně testováno na covid, chtě nechtě v něm hlodají pochyby. Nemá se změnit Coubertinovo heslo? „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se,“ říkalo se dosud. „Není důležité zvítězit, ale nenakazit se,“ může se říkat teď.

Těmto rizikům má čelit bezkontaktní ráz her. Ale i zde bývá dobrými úmysly dlážděna cesta do pekla. Tokijský hotel Akasaka rozdělil výtahy na ty pro cizince a pro domácí hosty. Učinil tak v dobré víře, že posílí bezkontaktnost, ale sklidil cejch xenofobů. Kdyby nebylo bezkontaktních her, tak by je to ani nenapadlo.

Nebo dekorování vítězů. Jim bývají medaile oficiálně zavěšovány kolem krku. Letos si je mají sami přebírat z podnosů. Leckdo si řekne, že jde o pouhý rituál. Jenže olympijské rituály mají tradici 2800 let.

Hry v Tokiu nějak proběhnou. Ale těžko sázet na to, zda proběhnou v úplnosti a jejich atmosféra bude moderních OH hodná. Někdy je to prostě tak, že když je té smůly příliš, je lepší to zabalit.

LN, 23.7.2021