Jak známo, Severní Korea funguje de facto jako jedna velká armáda, což mimo jiné znamená, že život obyvatel sestává prakticky pouze z příkazů a zákazů. KLDR pilně připravuje všechen lid na válku, teď se navíc stala dodavatelem Ruska válčícího s Ukrajinou.

Její politika izolacionismu a fortifikace v kombinaci s autoritativním režimem a deklarovaným jaderným programem, spolehlivě odrazuje veškeré potenciální spojence, vyjma Číny, která nenápadně ale zcela zištně drží nad KLDR ochrannou ruku. A to jednak proto, že chce v regionu udržet stabilitu a „druhak“ – a to především - z důvodů ryze ekonomických. Samotný export KLDR do Číny přesahuje totiž 90 procent veškerého severokorejského obchodu!

Kim Čong-un si velmi dobře uvědomuje (neb jeho plány na diverzifikaci importérů ztroskotaly), že KLDR je v tuto chvíli na Číně až fatálně závislá, proto také nad některými věcmi, které Kim dříve ostře sledoval, mávne dnes rukou nebo přinejmenším přivře oči.

Příkladem budiž nedávná zpráva o zneužívání severokorejských žen v Číně od Korea Future Initiative. V Číně se prý podařilo rozkrýt kompletní, kriminální síť, která severokorejské ženy nutila k pouliční prostituci, nebo je prodávala jako manželky nebo využívala pro kybersexuální přenosy. To se alespoň uvádí ve zmiňované zprávě, jež vychází z výpovědí více než 44 obětí sexuálního zneužívání. Severní Korea příznačně pouze mlčí.

Podobným akcím řízeným z čínského podsvětí nahrává především nelegální migrace, která odstartovala přelomovým rokem 1990, jenž přinesl rozpad komunistického bloku. KLDR tak ztratila jak ideově spřízněné, tak především ekonomické partnery, a její hospodářství se počalo radikálně propadat.

Čína naopak přesně v této době zažívala nebývalý ekonomický růst a s ním i zvyšující se životní úroveň. Pro všechny Severokorejce se tak prosperující sousední země stala samozřejmě obrovským lákadlem.

Problém je v tom, že severokorejští uprchlíci nezískají v Číně a priori mezinárodní status uprchlíka, ale už přicházejí s jasnou nálepkou ekonomických tj. nelegálních migrantů kteří musí být také co nejdříve repatriováni.

Přesto společnou hranici překračují, často s maximálním rizikem, další a další imigranti, mezi nimiž dominují překvapivě hlavně ženy. Nejsou-li zneužívány k prostituci (a nebo ji nevykonávají dobrovolně), nejčastěji usilují o sňatek s některým z místních etnických Korejců. Nicméně ani to jim nemůže zaručit prakticky žádnou životní jistotu a perspektivu, protože jako nelegální imigrantky mohou být kdykoliv zadrženy a vráceny z Číny zpět do KLDR.

Čína si navíc zatím neosvojila ani povinnost zajistit politický azyl těm, jež jsou ve své zemi objektivně dehonestováni, vězněni z politických důvodů, či dokonce ohrožováni na životě. Každá repatriace do KLDR přitom znamená pro imigranty velké nebezpečí. V „lepším“ případě je čeká tzv.pracovní tábor, v tom horším – obvinění ze špionáže a vězení (často s donucovacími prostředky) a v tom nejhorším - poprava!

Vůdce Severní Koreje Kim Čong-un má v tomto směru bohatou praxi. Číňané přitom velmi dobře vědí, že imigranty často posílají na smrt.

Evidentně se obávají možné narůstající migrace z KLDR, (proto také ta nezištná podpora totalitního režimu.)

Vítaným pomocníkem de jure stvrzujícím legitimitu deportací je navíc stále platná smlouva s Pchjongjangem z roku 1986 o vzájemné repatriaci nelegálních migrantů, podle níž se jakákoliv integrace uprchlíků explicitně zapovídá. A tento rezultát oba státy důsledně plní. Z Číny do KLDR ale zatím (překvapivě) žádní imigranti nemíří, takže jde o naprosto jednostrannou záležitost.

Změn k lepšímu, se v případě Číny a Severní Koreje v nejbližší době patrně nedočkáme. Neuskuteční se například tolik potřebné přehodnocení přístupu k imigrantům, natož harmonizace autoritativní a rigidní legislativy s mezinárodními standardy, ale ani vyšetřování čínského podsvětí stojícího za údajným sexuálním zneužíváním severokorejských žen. Do žádného rozsáhlého vyšetřování, jež by pravděpodobně zasáhlo i státní aparát, se čínská policie tak jako tak rozhodně příliš nepohrne.

Číňané si dobře uvědomují, že v Severní Koreji se nachází nerostné bohatství netušeného rozsahu, což chtějí maximálně využít. Zároveň však pečlivě monitorují a vyhodnocují situaci v KLDR, neboť v případě její destabilizace, by museli čelit dle jejich vyjádření „exodu severokorejských uprchlíků“.

Usilují proto o jediné – zachovat status quo za každou cenu.