Po útoku Ruska Ukrajina celý svět překvapila. Pod vlivem historických událostí všichni očekávali rychlé obsazení Ukrajiny a změnu režimu. Zejména my doma, kteří jsme pragmaticky zvyklí se nebránit a počkat, až agresora vytlačí vnější okolnosti. Jejich hrdinný odpor jim získal řadu příznivců a také účinnou vojenskou, humanitární i politickou podporu. Klobouk dolů.

Ale válčit s největší zemí světa, navíc jadernou velmocí však není žádná legrace. Stokrát to můžeme bagatelizovat tvrzením o obru na hliněných nohách. Konflikt se změnil v opotřebovávací, téměř zákopovou válku a trvá už druhým rokem a nějaké jednání, natož řešení není na obzoru. Obě strany v sobě stále živí naději na vítězství a tak kladou nerealistické podmínky. Je to pochopitelné. Politici neradi ztrácejí tvář a tím méně funkci. Navíc Ukrajina by se těžko mohla dál bránit bez masivní podpory Západu a vyhlášení možná problematických sankcí vůči Rusku. Vidina mnohaleté vyčerpávající války, jako byla ta poslední světová, která může snadno přejít v celosvětový konflikt, všechny děsí. Nejen na Západě, ale jistě i v Rusku a postupně i Ukrajince. Poničená infrastruktura, oběti a velké zadlužení na mnoho generací a konec v nedohlednu.

Je jasné, že i Západ není bezedný a začne se unavovat. Lidé sevření inflací a drahotou začínají reptat. Na Slovensku už byly veřejné demonstrace proti podpoře Ukrajiny. Postoj Maďarska je znám. I u nás se ozývají hlasy, že pomoc Ukrajině a uprchlíkům odčerpává zdroje, které by tolik potřebovali naši lidé v krizi. Jak z toho ven?

V poslední době vyvíjí ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj silnou diplomatickou iniciativu o vstupu Ukrajiny do EU a zejména do NATO. Objíždí hlavní evropská města a žádá ujištění a termíny. Všude dostává optimistické odpovědi ovšem s podmínkou, že to bude možné až po ukončení konfliktu, až bude mít Ukrajina zaručené stabilní hranice. Co když je to geniální diplomatický tah hodný formátu Henriho Kissingera? Ukrajinská protiofenziva proti připravené zónové obraně zatím nepřinesla očekávané výsledky a stála spoustu obětí. Navíc, i kdyby osvobodila odbojné rusky mluvící provincie, co pak s nimi? Zůstaly by i nadále zdrojem problémů. A ta trpělivost Západu také nebude nekonečná. Co když si ukrajinské vedení řeklo, že odstoupení těchto provincií a Krymu by mohl ospravedlnit velký tah - vstup do NATO a získání garance bezpečnosti, tedy budoucnosti Ukrajiny. Nebyla by to kapitulace se ztrátou tváře, ale pragmatické diplomatické řešení, chránící životy Ukrajinců. Také pro Rusko by to sice nebylo řešení, v které doufalo, ale asi by na něj s brbláním kývlo. Vždyť s NATO už sousedí v Pobaltí a u Kaliningradu. Zachránil by se i V. Putin.

Řada lidí by takové řešení možná označila za mnichovanství. Ale tak by se také dalo označit to, že jsme v r. 1992 dopřáli Slovensku samostatnost a jak se to osvědčilo. Všichni by si oddychli a ekonomika by se v Evropě postupně zvedla. Ono stačí, jak se pere s Green Dealem. Vztahy s Ruskem se budou asi normalizovat hodně dlouho, i kdyby tam došlo ke změně režimu. Změny režimu v Rusku bývají totiž povětšinou k horšímu. Ten, kdo tím každopádně získává, je Čína. Skupina BRICS, států, které Západ zrovna nemusí, se rozrůstá a mohutní. Ovládá většinu surovin, nutných pro elektromobilitu a obnovitelné zdroje energie. Žádné dobré vyhlídky pro Západ, tedy i pro nás, postižený stagnací a navíc i zeleným náboženstvím.

Nechme se překvapit, co nám přinesou příští měsíce.