Norsko chce skrze gender a Barnevernet změnit Česko

Nedávno jsem narazil na norský článek s názvem De vet at i Norge stjeler vi barn. Název by se dal do češtiny přeložit jako „Vědí, že v Norsku krademe děti“. Autorkou článku je jistá paní Audhild Skoglund, Norka pobývající v Praze.

Její článek je velmi cenným pro ty, kteří se chtějí dozvědět něco více o tom, jak smýšlí všichni ti pokrokoví Norové (a samozřejmě také Norky). Pokud tedy toužíte vědět, co se honí hlavou lidem hájícím norský systém ochrany dětí, nyní máte jedinečnou příležitost.

Hned na začátku paní autorka říká, že ji v Česku překvapilo, že Norsko, pro mnohé jinak velmi málo známá země, na niž mají obvykle lidé málokdy silný názor, má u nás tak špatnou pověst. Když Audhild Skoglund mluvila s několika lidmi z Česka a řekla, odkud je, lidem okamžitě naskočila jako jedna z prvních asociací „kradení dětí“.

Sama sice přiznává, že kritika Norska kvůli odebírání děti je v některých případech oprávněná (pozn. autora – po protestech a demonstracích došlo ke stovkám vrácení dětí). Ve zmíněném článku se ale především pokoušela nalézt vysvětlení pro postoje, které jsou rozšířené mezi českou veřejností. A samozřejmě také obhájit počínání Norska a ukázat, že norský přístup k rodině a dětem je ten lepší.

Je to velmi poučné a zajímavé čtení. Člověk se od pokrokově smýšlející Norky dozví věcí, o nichž předtím neměl dosud ani tušení. Například o Češkách a o tom, jací jsme prý tradicionalisté a zpátečníci. Posuďte sami.

Gender má vládnout nad rodinou

V první řadě je prý Česko velmi tradicionalistická a konzervativní země, alespoň pokud jde o výchovu dětí a rozdělení genderových rolí. V souvislosti s přípustností tělesných trestů tvrdí, že zde prý není takový požadavek „tělesné autonomie dětí“ jako v Norsku. Proto u nás odebírání dětí Barnevernetem vzbudilo takové pobouření. Ano, Česko je v oblasti výchovy dětí sto let za opicemi. Děkujeme proto velice starostlivé autorce, že nám to všem připomněla a vysvětlila, jak se mají vychovávat děti.

A to není všechno. České ženy musí být podle paní Skoglund opravdové chudinky. Údajně u nás ženy netouží či jen velmi málo z nich touží po tom, aby se prosadily v zaměstnání. Od českých žen se podle ní v české společnosti zkrátka neočekává, že budou političkami a vůbec, že budou dělat kariéru. Prostě nemají mít rovnoprávné postavení s muži, mají se hlavně starat o děti a hotovo!

Zajímavé zjištění. Jen mi přijde trochu zvláštní tvrdit něco takového v případě České republiky, kde na jednu ženu připadá v průměru kolem 1,5 narozeného dítěte a počet žen, které se dobrovolně rozhodnou nemít děti a věnovat se kariéře v posledních deseti letech rychle roste. Upřímně, kdybych byl žena a věděl bych o Česku jen tolik, co napsala paní Skoglund, skoro bych se bál do takové země vůbec vkročit. Docela by mě zajímalo, kde na to všechno paní autorka přišla?

Ale vážně, za celou svoji pracovní kariéru jsem ve své firmě měl tu čest spolupracovat převážně s ženami. Také bych rád autorce připomněl, že od 50. let je v Česku zvykem, že vysoké procento žen pracuje. Rozhodně tedy neplatí, že by jedinou či hlavní úlohou ženy v rodině bylo starat se o děti a stát za plotnou.

Zaměstnávání žen má v Česku velmi dobrou tradici. Pokud se bude ptát na důvod, je velice jednoduchý. Nebylo možné uživit rodinu pouze z platu otce. Žít pouze z jednoho platu je pro mnohé luxus, který si u nás může dovolit jen málokterá rodina.

Neochvějná víra, nulová sebereflexe

Vraťme se ale zpátky k Barnevernetu. Autorka vidí největší problém norské sociálky v tom, že by měla především lépe komunikovat při vysvětlování své činnosti v zahraničí. To je trochu v rozporu s předchozím tvrzením, kde paní Audhild Skoglund připouští, že Barnevernet v některých případech odebírání dětí skutečně pochybil, z čehož pak logicky vyplývá, že problémem tedy zdaleka není jen špatná komunikace s veřejností. Zaměření na „blaho dítěte“ v Norsku je ale dle autorky v současné podobě jinak správné. Dle pořekadla: Když se kácí les, lítají třísky.

Takže si to všechno ještě jednou celé shrňme. Kdyby byl Barnevernet schopný lépe vysvětlit svoje počínání, určitě by si pak všude jinde na světě říkali, jak si po štěstí chodí, když nemají takovou sociálku, jako v Norsku. Systém podobný Barnevernetu by pak určitě chtěli zavést v každé zemi včetně Česka.

A ještě tu máme jeden důvod, proč prý Češi nerozumí Barnevernetu. Příčinou odporu velké části české veřejnosti vůči vměšování státu a vůbec prosazování shora nařízeného „dobra“ prostřednictvím systému ochrany dětí má být dle zmíněné autorky také zkušenost s komunismem. Ano, komunismus svým způsobem opravdu má co dočinění s norskou sociálkou, ale trochu jinak, než se Audhild Skoglund domnívá. Nejde o příčinu, ale spíše o analogii.

Obhájci Barnevernetu totiž přinejmenším v jedné věci sami připomínají pravověrné komunisty. Jak jedni, tak druzí připouštějí, že se staly chyby. Všichni ale neustále trvají na tom, že myšlenka je správná. Neochvějnou víru můžeme autorce jen závidět. Jen škoda, že totéž nelze úplně říct i o norském smyslu pro sebereflexi.