Kauza odebírání romských dětí pokračuje

Norsko rádo poučuje ostatní státy o lidských právech, se kterými má však samo velké problémy. S ostrou kritikou Norska přišla tentokrát Rada Evropy, která si vzala na paškál extrémně časté používání náhradní péče u tamní malé několikatisícové romské komunity. Podle Rady Evropy je 120 romských dětí z Osla mezi šesti a patnácti lety, buďto už v pěstounské péči, případně jim odebrání a umístění k pěstounům hrozí. Pro úplnost dodávám, že se jedná se zhruba o polovinu (!) romských dětí, které žijí v norské metropoli.

Mráz přichází z Barnevernetu

Ve zprávě Rady Evropy se také píše, že mnoho romských žen v Norsku už nemá odvahu ani rodit v nemocnici ze strachu, že dítě jim bude odebráno. Jsou známy i případy, nejen z romské komunity, kdy se matky po odebrání dětí po porodu ještě v porodnici pokusily o sebevraždu. Opravdu je situace u tolika Romů v Norsku, resp. Oslu tak neúnosná a horší než jinde, že není jiné lepší řešení než odebrání?

Z našeho českého pohledu se může zdát, že praktiky Barnevernu jsou širší veřejnosti známé teprve zhruba od konce loňského roku. Můžeme ale najít veřejnou kritiku i mnohem staršího data. Pro připomenutí ještě dodávám, že to není poprvé, co je norská vláda kritizována ze strany mezinárodní organizace.

Už v roce 2005 sledovala OSN s obavami rostoucí počet dětí umístěných do pěstounské péče. Nemusím snad dodávat, že situace se od té dokonce ještě zhoršila, jak o tom svědčí i námět tohoto článku. Nic nového pod sluncem.

A to nemluvím o tom, že podle zprávy se děti vídají s rodiči jen dvakrát ročně a jen velmi málo se dozvídají o své vlastní kultuře a jazyku. Nic, co bychom neslyšeli jinde. Vše už koneckonců známe velmi dobře z případu Evy Michalákové.

Norské mlžení vs. krutá realita

Barnevernet se samozřejmě tváří, jako by vše bylo podle toho, jak doporučuje pan komisař. Třeba že odebrání dětí rodičům musí být poslední krajní možností, až když ostatní řešení selhala. Norské úřady musí také podle Muižniekse dávat rozhodnutí alternativní péče do souladu s lidskými právy, aby podporovaly romské rodiče při výkonu jejich rodičovské role. Realita je ale samozřejmě v řadě případů úplně jiná.

Vedle toho vyzývá Rada Evropy nyní norské orgány, aby zjistily, proč je tolik dětí odebíráno a zda je takové odebírání v souladu s mezinárodním právem. Záminkou k odebrání je ve většině případů nejspíše nízký sociální status rodiny. Jak ale správně říká Nils Muižnieks, samotná chudoba nesmí být jediným postačujícím důvodem k tak tvrdému opatření.

Dejme ale prostor k vyjádření i druhé straně. Vláda severské země ve své reakci uvádí, že neregistrují lidi podle etnického původu, a proto nemůže komentovat zprávy, že téměř polovina všech romských dětí v Oslu skončila v pěstounské péči. Žádné statistiky odebrání dle původu se prý nevedou. Pro jistotu. Norsko chce mít zjevně v této věci alibi, chtělo by se říci. Zákon péče o děti se prý vztahuje na všechny děti, bez ohledu na etnický původ. Hezké, ale nutné je také zmínit, že nadměrné odebírání právě dětí cizího původu není žádný nový problém, psalo se o tom už před třemi lety.

Z výše uvedeného mohou vyplývat dvě věci. Buďto se naplňují ty nejděsivější představy o Barnevernetu coby kryptorasistické organizací, anebo naopak v rámci politické korektnosti nejsou Norové schopni řešit nějaký problém týkající se specificky romské komunity, pokud takový závažný problém existuje. Ať je tomu jakkoliv, ať už platí jedna z mých domněnek nebo ne, v každém případě jde velmi závažné selhání. Se svým tvrdohlavým odmítáním kritiky škodí Norsko své vlastní reputaci i druhým.