Hamburk se stal dějištěm války za jiný lepší svět, za svět pro dolních sedm miliard. Jenže – jak že by měl takový svět vypadat?

Hamburk, dějiště letošního summitu skupiny G20, se propadl do války. V ulicích vyrostly barikády, komanda zakuklenců útočila na policii dlažebními kostkami a zápalnými lahvemi, policie odpovídala palbou z vodních děl. Zdivočelý dav raboval obchody a zapaloval auta. Nad městem stoupaly sloupy černého dýmu.

Bojovali tam povstalci v černém za smrt kapitalismu. A pokud jste zrovna byli v nedbalkách a užívali si volných dnů, vězte, že kapitalismus i tuhle válku přečkal.

Zvládneme to?

Vybrat Hamburk jako místo setkání politiků, kteří debatují o světovém obchodu, mohlo mít význam. Starobylé hanzovní město bývá označováno za bránu do světa (Tor zur Welt). Dá se tedy pokládat za symbol bohatství založeného na globálním obchodu – modelu prosazovaném Němci, kteří každé druhé euro vydělávají vývozem.

Mnozí z obyvatel jsou na globální tradice Hamburku vskutku hrdí. „Když ale svět přišel za nimi, schovali se,“ poznamenal analytik Konstantin Richter v evropské mutaci webu Politico. Zbývá dodat: Není divu, dokázali odhadnout, co je čeká. Že by to nedokázala německá vláda? Schůzky skupiny G7, G8, prostě „G a nějaké číslo“, jsou vždy provázené bouřlivými protesty – pokud se tedy zrovna nekonají třeba v Číně.

Sociálnědemokratický starosta Hamburku Olaf Scholz přesto frivolně věřil, že schůzka G20 (států, kde vzniká 85 procent světového HDP) ukáže metropoli obchodu „v nejlepším světle“ a „pozvedne její mezinárodní věhlas“. Jako by nežil ve městě pokládaném za baštu radikální levice a místo nejdivočejších prvomájových demonstrací v Německu. A Angela Merkelová? Ta patrně věřila ve svou mantru „zvládneme to“.

Jenže Němci to nezvládli. V Hamburku byla mela a policisté zoufale volali o posily. Dvacet tisíc (!) strážců pořádku nestačilo na to, aby potlačilo pouliční válku.

„Sotva bylo možné najít v Německu méně vhodné místo pro setkání vrcholných politiků než Hamburk,“ poznamenal k summitu deník Welt a podivil se: „Koho to vůbec mohlo napadnout?“

Vítejte v pekle!

Radikální antiglobalisté svůj protest nazvali Vítejte v pekle. Byl prý mířený proti nejmocnějším politikům planety. Ti ovšem jejich řádění nijak dramaticky nepocítili, pouze jim krapet pozměnilo program. Jinak byli jako v peřince. Zato mnozí z obyvatel Hamburku zažili děsivé scény.

Jistě, jen zlomek demonstrantů vyvolal a vedl městskou válku, Hamburk se přesto stal varovným vykřičníkem. Upozornil, kde může povyražení několika tisíc radikálů skončit. Řešení přitom bylo tak snadné: Němci mají několik ostrovů v Baltu, kde se dalo v klidu pod dohledem torpédoborců a ponorek sněmovat, hodovat a potřásat si rukama a kout pikle.

A čím že si vlastně G20 vysloužila takovou pozornost? Vždyť od její schůzky nikdo nic převratného očekávat nemohl. Pokud si přečtete závěrečné komuniké, zjistíte, že státníci se ani na ničem nedohodli, pouze, jak je jejich zvykem, ujistili svět o vůli vyřešit všechny jeho problémy.

Příkladem může být jedna z klíčových vět týkající se byznysu. Skupina G20 se v ní hlásí k volnému obchodu bez protekcionismu, současně ale uznává úlohu „legitimních obranných nástrojů“. (Co ale jsou legitimní obranné nástroje, se v dokumentu nedočtete. Snad v nějakém dalším.)

Podobně jalově komuniké naložilo s ochranou klimatu a se sliby pomoci rozvojovému světu. Co ovšem čekat od spolku, jehož členy jsou státy z tak rozdílných politických systémů a kultur?

Prohlášení má nicméně nepopiratelnou výhodu: Každý účastník schůzky ho může vyložit po svém a doma prohlásit za své vítězství.

Pravda, když si ho přečtete, může ve vás vyvolat pochybnosti o smyslu této skupiny. Jenže zbytečných spolků je na světě fůra a mnohé z nich ani nikoho nerozčilují.

Smrt kapitalismu! A co na jeho místo?

Pro tvrdé jádro demonstrantů, nazývané Černý blok, nebyl obsah rozhovorů dvacítky, natož jejich závěr, podstatný. Cílem byla válka. Své řádění v ulicích černooděnci vysvětlovali tím, že dvě desítky mocných nemají co rozhodovat o životě dolních sedmi miliard.

Intelektuálněji založení bojovníci z Hamburku vznášeli námitku, že mocní protežují bohaté na úkor chudých a prohlubují nerovnosti. Na tom něco bude. Indicie o rozevírajícím se ostří nůžek mezi bohatými a chudými podává kdekdo, třeba banka Credit Suisse v Global Wealth Databook. Vyplývá z ní, že procento nejbohatších lidí kontroluje polovinu světového bohatství. Chudší polovina světové populace zase vlastní jen procento světového bohatství. Kdepak, tohle není udržitelný vývoj.

Kdo ale v Hamburku hájil zájmy dolních sedmi miliard, anebo aspoň nějaké miliardy? Byli to anarchisté, jejichž cíl byl zjevně válečnický – ochromit město a narušit jednání? Nebo snad humanisticky založené skupiny požadující zrušení hranic a přerozdělení bohatství, odboráři volající po ochraně před levnou konkurencí z ciziny, levicové organizace hlásající zestátnění majetků, zelení, spolky za jaderné odzbrojení, squatteři...?

Kdyby byl v Hamburku mohl být uspořádán nějaký kontra-summit „těch dole“, k čemu by asi jeho účastníci mohli dospět? Jejich kontra-prohlášení by patrně obsahovalo imperativ „smrt kapitalismu“, časté heslo na plakátech v Hamburku. Jenže sotva by se shodli, čím kapitalismus nahradit.

Nejspíš by z toho byl nemastný neslaný eintopf, podobný tomu, který v Hamburku uvařila německá kancléřka s devatenácti světovými lídry.