Chystaná velká koalice bude fakticky spravovat dvě země. Někdejší NDR se bez otevřeného penězovodu neobejde

Mít se jako na Západě patřilo dlouhá léta nejen mezi vysněná přání obyvatel někdejšího východního bloku, ale i k politickým lákadlům předkládaným voličům. Magické číslo byla čtyřka. Kancléř Helmut Kohl sliboval v roce 1991 dosažení "kvetoucí krajiny" v někdejší NDR do čtyř let, Václav Klaus zase před volbami v roce 1996 tvrdil, že za čtyři roky bude průměrný Čech brát 20 tisíc korun. Ani jedna prognóza se nevyplnila. Bez ohledu na fakt, že na průměrný plat u nás ani v Německu většina lidí nedosáhne, je tu podstatnější problém. Zatímco Česko se transformovalo za běhu a relativně rychle, pět nových spolkových zemí bylo od počátku vystaveno léčebné proceduře v podobě finančního a manažerského řízení ze západu.

Oproti "léčbě Klausem" jde o mnohem náročnější proces, který ještě zdaleka není u konce. Před dvěma týdny spolkové ministerstvo vnitra vydalo každoroční zprávu o stavu německé jednoty a jako každý rok se politici přou o to, jak report o 187 stranách, kde se popisuje pokrok ve znovusjednocení, správně číst. Letos to měli o něco lehčí, protože zpráva je v mnoha ohledech nejoptimističtější od roku 1997, kdy ministerstvo vydalo první bilanci.

Západ už netáhne

Především se zastavil úprk obyvatel východní části Německa směrem na západ. Zatímco v polovině 90. let se za prací, lepšími platy i příležitostmi stěhovaly statisíce lidí, před deseti lety to byly desítky tisíc. Loni pak již jen zanedbatelné dva tisíce. "Lidé se vracejí, i když někteří si platově pohorší. Jestliže v Lipsku nebo Cvikově sjíždějí z pásů nejnovější modely BMW, VW a Porsche, pak je to posun k lepšímu, který by měl být trvalý," říká saský premiér Stanislaw Tillich.

Najdou se i jiné demografické plusy. V porodnosti východ dokonce již tři roky po sobě přeskakuje západ a stará se také lépe o svá batolata. Díky ne zcela odbourané tradici jeslí se loni do zařízení denní péče dostala na východě polovina dětí do tří let, na západě země to byla čtvrtina. Východ také vyhrává pomyslný souboj ve znalostech matematiky a přírodních věd v 9. třídách základních škol.

Při pečlivém čtení se dá najít řada dalších, nikoli pouze demografických čísel, kde nové spolkové země předhonily ty staré. Východ má více ekonomicky činných obyvatel (79 procent populace mezi 15 a 65 roky, na rozdíl od 76,4 procenta na západě), tamější zemské vlády více investují a platí méně úroků, než je tomu ve zbytku Spolkové republiky.

Heslo o chudém východu přestává leckde platit. Třeba Braniborsko vykazuje HDP na hlavu ve výši 23 179 eur a Branibor je tak alespoň v hodnotě vyprodukovaného zboží a služeb bohatší než Holštýnec. Mimochodem – podle prognóz Českého statistického úřadu se průměrný Středočech vyrovná dnešnímu Braniborovi v roce 2020.

Zaseknutá normalizace

Optimistické hrátky s čísly ovšem nezastřou nepříznivý trend. Normalizace východu a jeho sbližování se starým, kapitalistickým a výkonným Německem se zasekla a proces ekonomického znovusjednocení nebude ani po čtvrt století dokončen. Můžeme začít třeba u zmiňovaných demografických čísel. "Drang nach Westen" se sice už zastavil, ale převážně venkovský východ země zůstává vylidněn. Od roku 1991 ztratila východní část Německa osminu obyvatelstva a prognózy mluví o tom, že se do roku 2030 vytratí další osmina. Na sto výdělečně činných pak bude připadat 68 penzistů. Skrytá "ale" lze najít i v jiných položkách.

Za posledních sedm let dokázal východ Německa stáhnout nezaměstnanost na polovinu. Jenže západ také. Navíc 10,7 procenta lidí bez práce je oproti západním zemím SRN téměř dvojnásobek. Nové spolkové země vykazují extrémní rozdíly. Zatímco například durynský Sonneberg, kde mimo jiné sídlí výrobce modelové železnice Piko, udává 4,5 procenta lidí bez práce, Uckermark při hranicích s Polskem má nezaměstnanost 16procentní.

Velké koncerny mají na východě stále jen pobočky. Z 500 firem, které vykazují v Německu nejvyšší obraty, jich na východě sídlilo pouhých 25. Malých a středních podniků loni zkrachovalo o 4500 víc, než kolik jich vzniklo, což je druhé nejhorší číslo od roku 1991. Hospodářská síla východu se navíc západu přibližuje každým rokem o pouhý jeden procentní bod.

"Zpráva ministerstva vnitra mluví o kontinuálním pokroku, což přeloženo do srozumitelné řeči znamená: pokud to tak půjde dál, budeme mít dvě srovnatelné hospodářské jednotky někdy v roce 2100," říká Wolfgang Tiefensee, předseda frakce SPD v Bundestagu, který do roku 2009 zastával post spolkového pověřence pro nové země.

Pokrok placený z eráru

Tiefensee může být přehnaně kritický už jen proto, že jeho úřad dnes zastává křesťanskodemokratický politik. Pravdu má nicméně v mechanismu porozumění každé souborné zprávě o stavu východu Německa. Kdykoli se objeví pozitivní číslo nebo trend, je v tom háček.

Příkladem může být věda a výzkum, položka, která má pro budoucnost země větší váhu než přepočítávání HDP na obyvatele a kupní sílu. Na první pohled je na tom východ SRN skvěle. S 2,5 procenta domácího produktu investovaného do vědeckých a výzkumných pracovišť dotahuje dokonce i Spojené státy.

Třeba Meklenbursko-Přední Pomořansko je na tom stejně jako Severní Porýní-Vestfálsko, tradiční průmyslová bašta západu. Jenže zatímco v USA platí tři čtvrtiny investic firmy, na východě Německa je to jen 40 procent. Zbylých 60 připadá na veřejné zdroje. Tento poměr platí i na západě SRN – jenže přesně obrácený.

Závislost na eráru má ještě jednu záludnost. I rozpočty nových spolkových zemí musejí být dorovnávány ze západu. Zatímco průměrný obyvatel žijící na východě země zaplatí ročně 937 eur na daních a odvodech, na západě je to 1700 eur. Daňové příjmy zemí na východě SRN činí 57,5 procenta rozpočtu, zatímco na západě jsou to tři čtvrtiny.

Německo tak fakticky není jednotným hospodářským prostorem a východ země se neobejde bez rozsáhlých peněžních transferů – ať už jde o subvence, půjčky, dotace, sanace uhelných pánví nebo přesuny sociálního a zdravotního pojištění. Kolik stál projekt sjednocení Německa od roku 1990, nikdo přesně neví. Ještě na sklonku roku 1990 odhadl tehdejší saský premiér Kurt Biedenkopf transformační náklady na pět až šest miliard marek.

Neřekl sice, jestli má jít o celkovou částku, nebo roční sumu, ve výsledku je to ale jedno. Realita je totiž o tři řády jinde.

Bilion sem, bilion tam

Již před třemi roky odhadl německý list Handelsblatt kumulované náklady na 2,5 bilionu eur. Institut pro hospodářský výzkum v Halle letos částku poopravil na 1,5 bilionu. Ani jedna z metod výpočtu ale nezohlednila politické náklady. Třeba v případě zřizování koncernových poboček na východě nebo úřednického schvalování projektů často hrál roli efekt pozitivní diskriminace, který vyšachoval životaschopnější rozhodnutí ve prospěch západu.

Víc než skryté mechanismy přerozdělování Němce ovšem zajímá, co v rámci projektu Aufbau Ost najdou na výplatní pásce. Na pomoc východu platí daňoví plátci vyživující pouze sebe od hranice příjmu 1400 eur měsíčně takzvaný solidární příplatek, lidově řečený "soli". Vypočítává se z přiznané daně z příjmu a jeho horní sazba dosahuje 5,5 procenta. Jen loni tak do spolkového rozpočtu putovalo 13,6 miliardy eur. Což je dvojnásobek částky zákonem vyhrazené pro pomoc východu v eráru, takzvaného solidárního paktu II.

Nulový efekt

I když 20 miliard eur není suma nijak hrozivá, čím dál více Němců je přesvědčeno, že jde o falešnou solidaritu. Agentura YouGov před dvěma měsíci zjistila, že "soli" by z výplatních pásek nejraději škrtlo 86 procent Němců ze starých spolkových zemí a 58 procent jejich spoluobčanů žijících ve východní části země.

Proti jsou také ekonomové. Berlínské ministerstvo vnitra si loni nechalo zpracovat studii od sdružení šesti ekonomických think tanků, které prokázaly, že další peníze na pomoc východu přinášejí buď minimální, nebo žádný efekt. "V centru pozornosti by neměly být nerovnosti mezi východem a západem, ale konvergence mezi jednotlivými zeměmi," konstatovala zpráva, která však nikdy nebyla zveřejněna celá. Pregnantněji to vyjádřila Hannelore Kraftová, premiérka Severního Porýní Vestfálska. Peníze by podle ní měly být přerozdělovány "nikoli podle světových stran, ale podle potřeby".

Úkol postupně připravit východ Německa na konečné odstřižení od penězovodu čeká na rodící se velkou koalici SPD a CDU/CSU v čele s kancléřkou Angelou Merkelovou. Ta ale nemusí mít naspěch. Solidární pakt II vyprší až v roce 2019, o rok později pak nastane nejzazší termín, dokdy může Berlín žádat evropské dotace pro východní země. Na nich získalo Německo, jinak největší plátce do společné evropské kasy, od roku 2007 téměř 16 miliard eur. Pro příští programové období pak upravilo pravidla EU tak, aby na dotace východ země ještě dosáhl. I tak už může počítat jen zhruba s deseti miliardami eur.

Mise splněna

Po roce 2020 by i východ Německa měl být podle unijních tabulek bohatou částí Evropy, která dotace nepotřebuje. A to nejen podle Bruselu – kancléřka Merkelová již před dvěma roky ve svém volebním okrsku v meklenburském Demminu prohlásila, že když se porozhlédne po své vlasti, vidí kvetoucí krajinu. A kapela jí k tomu zahrála tuš. Lepší tečku za splněním Kohlovy vize si ani přát nemohla.

Týdeník EURO 49/2013, 2.12.2013