Po týdnu opět politické poznámky místo zápisků z cesty do Frankfurtu

Minulý týden v neděli odpoledne jsem psal v autě své dojmy z ekonomické konference v Miláně. Tuto neděli píšu, opět v autě, o svých pocitech z Frankfurtu.

Ve Frankfurtu jsem promluvil na konferenci v Německu se „klubající“ a o slovo se hlásící – jako první nováček na politické scéně po mnoha desetiletích – AfD, Alternativa pro Německo. Moje vystoupení (v němčině zde) bylo přijato tak, jak už to mnoho let neznám – naposledy na počátku 90. let u nás. K mému naprostému údivu potlesk po téměř každé druhé větě, až jsem začal mluvit sobotkovsky (nedělat žádné mezery, ani se nenadechovat), aby se to nedotklo šéfa AfD, aby to nevypadalo, že jsem vedení AfD ukradl jejich show. Nejde ale o mne, teď mi jde o vyjádření pocitu, který se podobal pocitu z doby u nás před čtvrt stoletím, tedy z doby, kdy u nás byl nemalý politický kvas. Něco takového se snad dnes rodí i v Německu.

AfD se na této konferenci prezentovala – více než jsem očekával – jako jasný odpůrce eura, nejenom jako kritik eura. Formulace byly hodně ostré. Strana je to ale zatím stále ještě ve svých počátcích, hledá se, nemá přesvědčivé struktury, chybí politicky orientovaný leadership (prof. Lucke mi trochu připomíná našeho prof. Fialu). Postavení vzdorostrany na univerzitních profesorech však bylo skvělým tahem, nemohli být považováni (a proto v Německu snadno hned na počátku smeteni) jako nacionalističtí populisté.

Jinak asi v Německu nová strana vzniknout nemohla. Na konferenci byli přítomni profesoři Lucke, Krämer, Starbaty, Vaubel, velmi respektovaní lidé, kteří tomu všemu dávají velmi seriózní základ. Ale členská základna – lidí frustrovaných z eura, z ekonomické stagnace, z řeckého vydírání (německé ministerstvo financí právě spočítalo, že od roku 2010 dostalo Řecko pomoc, která znamená 40 000 eur na každého jednoho Řeka – přepočteno na koruny, je to zhruba jeden milion korun na jednotlivce!), z masivní imigrace, ze zatuchlosti německé politiky – chce něco trochu jiného. Obává se „merkelizace“ politiky AfD, obává se důsledků toho, že vedení AfD, které uspělo v loňských evropských volbách, přesídlilo do Bruselu a chybí v Německu. Přestěhuje-li se šéf strany i s rodinou do Bruselu, je to prostě problém (podobné zmizení lidí jako Petr Mach nebo Jan Zahradil z Česka do Bruselu a jejich následná bruselizace je stejným problémem).

Konference, záměrně svolaná do Frankfurtu, kde se ve stejném týdnu konalo slavnostní otevření nových budov Evropské centrální banky (a spolu s ním velmi agresivní demonstrace radikálů, které velmi připomínaly události v Praze před 15 lety při výročním zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky), měla název „Nové otevření ECB: nová politika nebo slepování střepů?“. Chování ECB vůbec, a její nedávno započaté rozsáhlé kvantitativní uvolňování, bylo kritizováno všemi.

Ukazuje se, že i při své síle a vnější klidnosti je Německo poněkud nervózní a nejistá země. Jinak si nedovedu vysvětlit přítomnost tolika policejních aut kolem hotelu, kde se mírumilovná konference AfD konala. Určitě to nebylo kvůli mně. (Ve stejný den vydané mé celostránkové interview v týdeníku Junge Freiheit mne nicméně v nadpisu označuje za enfant terrible Evropské unie. Kdybych psal SMS, udělal bych smajlíka.) Bojí se Merkelové a Schäublovo Německo nových myšlenek? Nebo je to pouhé “business-as-usual” bezpečnostní opatření? Moc dobrý dojem jsem z toho neměl.

Angela Merkelová celý týden ve všech svých vystoupeních (i v Bundestagu) opakovala svou zcela nesmyslnou větu: „Ztroskotá-li euro, ztroskotá Evropa.“ O této větě by se daly psát eseje. Je to naprostý omyl, je to naprosto ahistorický pohled, a jak já vždy v cizině dodávám, máme zkušenost, že ztroskotalo československé euro, neboli koruna československá, a že ani Česko, ani Slovensko neztroskotaly.

V Německu současně doznívají ohlasy na rozhodnutí německého Ústavního soudu v Kalsruhe o tom, že učitelky ve školách mohou nosit muslimské šátky. Nadpisy článků v novinách o islámu jsou s tím v řadě případů souhlasné - „náboženství jako jakékoli jiné“, na druhé straně kreslené vtipy typu učitelka, celá v burce, ukazuje rukou za sebe, kde ve třídě visí kříž, a říká žákovi v první lavici: „Vidíš, konečně budeš ušetřen náboženských pomýleností.“ Profesor sociální etiky na univerzitě v Trieru ve velmi kvalitním článku argumentuje, že bez tradičních křesťanských, domácích hodnot je naše svoboda neudržitelná.

Zaujal mne i článek s názvem „Spojené státy potřebují více Bismarcka“, což znamená, „méně politického mesianismu a ideologického univerzalismu“. To mi mluví z duše, příště napíšu z Istanbulu, kde hodlám ve svém projevu mluvit o nebezpečích ideologie univerzalismu.

Takto bych mohl ještě dlouho pokračovat. I krátká návštěva přináší nové pohledy. A člověk trochu zapomene na šeď naší domácí politiky.

24. března 2015