V českých mediích se v poslední době často objevují komentáře k německé diskusi o přistěhovalectví. Možná je zajímavých pár poznámek od někoho, kdo Německo dosti dobře zná.

Hluché elity a němá společnost

V jedné své „předscéně“ vysvětluje legendární Jan Werich, že svišti tolik pískají proto, že o mnoha věcech nesmí mluvit. Pokud jde o integraci přistěhovalců, tak se v Německu donedávna ani nepískalo. Dlouhá léta probíhala spíše debata hluchých elit s němou většinou společnosti.

Media, jejichž úlohou je kriticky analyzovat skutečnost, byla hluchá ke všemu, co odporovalo většinovému světovému názoru novinářů. Svůj monopol na popis reality používaly mediální elity k tomu, že nepovedenou integraci - zejména muslimských - přistěhovalců obklopovaly barierou mlčení a tabuizací.

Politiky, bez ohledu na stranickou příslušnost, postihla hluchota z mnohem přízemnějších pohnutek. Cílem politiků všude na světě je prosadit takovou definici skutečnosti, která od nich vyžaduje vynaložit co nejmenší množství úsilí. A jelikož vědí, že jednat musí až poté, co se problém pojmenuje, „šetří“ hluchota vůči signálům krizových tendencí jejich energii; co neexistuje, nevyžaduje politický zákrok.

Angela Merkelová se od svých předchůdců liší jenom tím, že tento styl vládnutí dotáhla do nadpozemské dokonalosti. Výzvy a problémy zásadně neoslovuje jako první, nýbrž vyčkává, až věc vyřeší jiní nebo se na ni zapomene vůbec. V případě integrace přistěhovalců se však nestalo ani jedno ani druhé. Zamlčování vedlo pouze k zostřování situace a o zapomenutí nemohlo být ani řeči.

Bezbranná demokracie

Ve všech evropských zemích je účinnost integrační politiky nejnižší v případě přistěhovalců z muslimského kulturního okruhu. Mnozí z nich se sice novému společenskému systému přizpůsobí, ale jenom málokterý jej opravdu zniterní. Většina naopak spoluvytváří různě vyhraněnou formu paralelní společnosti a tím i podhoubí pro vznik a rozšiřování militantních názorů.

Demokracie se navíc vyznačuje určitou bezbranností vůči těm, kteří ji existenčně ohrožují; její tolerantnost jde často až na hranici harakiri. Sebezáchovnou reakci si vynutí teprve vážné přiostření problému - a i pak jsou třeba odvážní jedinci, kteří nedostatky bez příkras pojmenují.

V Německu velmi hlasitě „zahvízdal“ bývalý politik a bankéř Thilo Sarrazin. Jeho provokativní kniha „Německo ruší samo sebe“, kterou kritikové strhali a komentátoři zatratili, skočila během dvou měsíců ve věčném žebříčku politických bestsellerů na druhé místo, před paměti Helmuta Kohla a Gerharda Schrödera.

Sarrazin sice ztratil místo v představenstvu národní banky, ale zato vrátil německé společnosti řeč. A světe, div se, i žurnalisté odložili selektivní hluchotu a místy dokonce vnímají a popisují reálný stav. Zázračně uzdraveni byli i politici. Najednou je vidět, kolik z nich již dávno znalo kritickou situaci, ale nemělo odvahu promluvit.

Teď však mluví o překot a díky tomu opět reprezentují větší část společnosti. Někteří politici navrhují krácení sociální podpory pro přistěhovalce, kteří se odmítají zúčastnit jazykových kurzů, a předseda bavorské CSU Horst Seehofer žádá zastavení jakékoliv migrace.

Dokonce i kancléřka ze sebe vyždímala několik, pravda opatrných, polokritických výroků. Nejvíce by se jí asi líbilo použití standardní politické reakce - vytvoření ministerstva pro integraci. Nejsem si však jistý, že se německá společnost spokojí pouze s nákladnou, symbolickou politikou.

Psáno pro E15, převzato z blogu autora s jeho svolením

Autor je ředitel Mezinárodního institut pro politiku a hospodářství, Hamburk