Žijeme si – stejně jako země jižní Evropy – už dlouho nad poměry. Je nejvyšší čas procitnout ze snů o státním blahobytu a pomoc přiznávat jen těm, kteří si nemohou pomoci sami.

V boji kolem očekávaných poklesů daňových výnosů se utvořily kuriózní fronty. Spolkové vládě je stále vyčítána sociálně nespravedlivá politika. Nyní kvůli daňovým úlevám pro dolní a střední příjmové skupiny opozice a především levicově orientované zemské vlády čile protestují a avizují odpor ve spolkovém sněmu.

Argument, že uleveno by mělo být především mase malých daňových poplatníků, kteří budou kvůli strmé daňové spirále zasaženi skrytou inflací nejvíc, na levicovém odporu nemění nic. Nelibost mnoha zemských vlád má totiž ještě jeden důvod. Klesající příjmy z daní vedou k tvrdému úspornému kurzu. To je pro mnoho zemských politiků nepříjemné. Rýnsko-vestfálský ministerský předseda Kurt Beck propaguje proto dokonce jakési zvyšování daní „pod čarou“.

Státní kvóta na hrubý domácí produkt má tedy růst. Tím vznikla v diskuzi o daních druhá fronta. „Víc státu než privátu“ dělá sice vládnutí jednodušším. Že se ale tímto způsobem na dlouhodobém blahobytu společnosti nic nezíská, že už teď vysoké daňové zatížení působí demotivačně, že průměrně vydělávající občan odevzdá dnes už více než polovinu svých hrubých příjmů do veřejné kasy, že státní orgány hospodaří s (cizími) penězi hůř než ty privátní, že rostoucí přerozdělování přes státní kasu hospodářský růst, zaměstnanost a životní standard širokých vrstev spíš omezuje, že do budoucna se scvrkávající mase ekonomicky aktivní populace se obrovské náklady státu blahobytu a už teď tak nakumulovaného zadlužení (úroky nyní 40 miliard eur ročně) líbit nebudou, že tedy ne více, ale naopak méně státu je nezbytností – to všechno zjevně přehlíží hodně opozičních politiků.

Co je právem vyčítáno jihoevropským zemím, totiž projídání státních prostředků na dluh, se týká i Německa. Žijeme si už dlouho nad poměry. Je nejvyšší čas procitnout ze snů o státním blahobytu a pomoc přiznávat jen těm, kteří si nemohou pomoci sami.

Tak jak dosud už to dál nejde

Všechny finančně politické analýzy ukazují, že tak jako dosud už to dál nejde. „Pod čarou“ jsou i vyšší daňové zátěže pro vysokopříjmové skupiny špatným řešením. Nutně potřební zahraniční odborníci budou odrazeni, kvalifikované německé pracovní sily naopak podporovány k emigraci, což poškodí veřejné příjmy. Existuje jen jedna úspěšná cesta z této mizérie: trvalé krácení státních výdajů na spotřebu a snížení enormního daňového zatížení privatizací veřejných podniků.

Stále se ještě hodně příjemců dávek a domácích politiků domnívá, že vysoké strukturální deficity státního rozpočtu v Německu mohou být odstraněny bez sociálně konsolidačních opatření. Čas ale proti nim pracuje dvojím způsobem. Snižuje se podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva a tím počet daňových poplatníků. Prudké stárnutí populace vede navíc k dramatickému nárůstu sociálních, důchodových, nemocenských a pečovatelských nákladů. Otázkou zůstává, kdy nedůvěra kapitálových trhů vůči Německu za těchto okolností povede ke zřetelnému navýšení úrokové míry. Žít na dluh je pohodlné jen tak dlouho, dokud někdo půjčuje. Stoupnou-li rizika na nové dluhy, je po srandě.

Rozhodné jednání je nevyhnutelné

Zesílené úsilí po úsporách je nevyhnutelné i v administrativě. V rezortu pro nezaměstnanost byly už první kroky k antibyrokratické přestavbě učiněny. Podobně je to nutno udělat i v sociálních věcech. Potřebujeme opravdu víc než dva tucty pracovních odborů, ve kterých jsou často jedni a titíž lidé? Po prozkoumání daňových zákonů bude možno snížit i byrokratické náklady ve finanční správě.

Že je úsporné hospodaření veskrze žádoucí, abychom se vyhnuli rozpočtovým deficitům, se ukazuje na případu Durynska, kde chtějí do roku 2012 nejen rezignovat na nové úvěry, ale dokonce i umořit dluhy. Je ovšem méně namáhavé požadovat přerozdělování daňových výnosů z centrály na jednotlivé země. Tím se ale strukturální díra do státního rozpočtu nevyřeší. Tlak na zemské vlády, aby přispívaly ke snižování nového zadlužování, musí být zachován.

Bundesbanka je ale skeptická: „Ono v minulosti pravidelně vídané odsouvání nezbytných konsolidačních opatření do dalších let je zřejmé i dnes,“ praví se v květnové zprávě. Kvůli „v současnosti velmi příznivým rámcovým podmínkám“ považuje „rozhodné jednání“ za „nevyhnutelné“. K tomu není co dodat.

Přeložil: