Třetí vláda Angely Merkelové bude muset Němcům otevřít peněženky a investovat do ekonomiky chybějící miliardy

Berlínská třída Unter den Linden platí dodnes za jeden z nejstarších bulvárů Evropy. Nedá se tudy ovšem chodit, protože se proměnila v gigantické staveniště. Byť je v Berlíně stanice metra téměř na každém kroku, vzniknou tu do pěti let tři nové a z podzemky se bude vystupovat přímo k slavnému Pergamonskému oltáři. O takovém servisu pro turisty, hraničícím s extravagancí si ovšem průměrný Němec může nechat jen zdát. Ne že by se měl tak špatně - jenže až opadne euforie nad staronovou kancléřkou Angelou Merkelovou, bude se muset přeptat, kdy se solidního servisu dočká i on.

Zatímco poslední léta byla ve znamení úspor, konsolidace veřejných rozpočtů a všeobecného uskromňování, na investice se v éře Merkelové poněkud zapomnělo. Ačkoli již minimálně dva roky "motor Evropy" běží naplno a loni dosáhl erár lehkého přebytku, Německo stále žije s utaženým opaskem. Pád liberálů (FDP) a námluvy sociálních demokratů (SPD), které Merkelová potřebuje do vlády, ovšem dosavadní kurz mohou pootočit. Bez razantnějšího navýšení investic hrozí, že se pověstná kvalita německých silnic propadne na úroveň těch českých, kvalita škol půjde dolů a domácnosti budou kvůli přetíženým sítím trápit výpadky proudu.

Kancléřka jistě nelhala, když volby vyhrála s tvrzením, že práci v Německu má nejvíce lidí v poválečných dějinách a země vyšla z krize posílena. Ne vždy se však jedná o její zásluhy. Například dobrou kondici na trhu práce je nutno připsat ještě jejímu předchůdci Gerhardu Schröderovi, který zavedl nejen nový koncept vyplácení podpor v nezaměstnanosti, ale především znovu oživil takzvané minijoby. Tedy výdělky do 400 eur (dnes 450 eur) měsíčně, které jsou částečně osvobozeny od daní a pojištění.

Němci stojí na místě

Ve střednědobém horizontu, tedy ve srovnání s počátkem Schröderovy éry, se však Němci výrazně kupředu neposunuli. Úspěchy na poli zaměstnanosti jsou vykoupeny značným spořením. Reálné mzdy stouply ve srovnání s rokem 1999 jen o pět procent, tedy mnohem méně než ve Francii nebo Velké Británii. Při zemi se držely i výdaje domácností, jež loni nepřesáhly 58 procent HDP. Pro srovnání - Italové utratili 61 procent domácího produktu, Britové dvě třetiny a Američané 71 procent. Hodnoty reálné mzdy a útrat domácností tak řadí Němce spíše po bok spořivých Čechů, než aby z nich bylo možné vyčíst, že máme co do činění s tahounem hospodářského výkonu Evropy. Také v celkových investicích Německo zaostávalo za ostatními zeměmi eurozóny. Investiční manko nastřádané od roku 1999 dosahuje až bilionu eur. "Kdyby se Německo drželo průměrného tempa investic eurozóny, mohl domácí produkt na hlavu ročně stoupat až o procentní bod rychleji, než tomu bylo ve skutečnosti," tvrdí Marcel Fratzscher, ředitel Německého ústavu pro výzkum hospodářství (DIW).

Nejde pouze o měřitelné peníze v podobě budování silnic nebo nákupu strojů pro novou továrnu. Německo v éře Merkelové začalo zaostávat také v nemateriálních investicích, kam se počítá nejen výzkum a vývoj, ale třeba i patenty, různá školení nebo firemní marketing. Více než naši západní sousedé na nehmatatelné investice do budoucnosti dávají třeba Francouzi. Srovnání je nepříjemné o to víc, že Německo je tradičně zemí s nejvyšším podílem špičkových technologií na tvorbě HDP.

Ne že by němečtí investoři zaspali. Problém je v tom, že jejich finance neskončily doma, ale v zahraničí. A to nikoliv úspěšně. Výpočty srpnové studie DIW ukázaly, že jen v letech 2006 až 2012 přišli němečtí investoři v cizině o 600 miliard eur. Přesvědčit je, aby své peníze raději přesunuli domů, přitom není zdaleka jen záležitost politických, ale i čistě racionálních argumentů. "Ve světle výhodných podmínek na finančních trzích a konsolidovaných veřejných rozpočtů tu je výhodný prostor pro soukromé i veřejné investice, který by měl být využit," domnívá se Fratzscher.

Pro investování do Německa svědčí také makroekonomické parametry, které DIW vytáhl z tabulek Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). V poměru investic ke změně růstu HDP (tzv. incremental capitaloutput ratio, ICOR) se v poslední dekádě ukázalo, že kromě Velké Británie, USA a Švédska není v OECD stát, kde by se vložené peníze lépe zhodnotily v podobě hospodářského růstu. Mimochodem - Česko v mezinárodním srovnání naopak obsadilo místo na chvostu tabulky.

Dostat více peněz do ekonomiky doporučuje Německu i Mezinárodní měnový fond (MMF), a tak by se mohlo zdát, že třetí kabinet v čele s Angelou Merkelovou v řadě vyzve k povolování opasků a většímu utrácení. Pokud se nakonec podaří sestavit velkou koalici se sociálními demokraty, nebudou to mít křesťanští demokraté (CDU) vůbec snadné.

Merkelová sice čistě matematicky potřebuje v Bundestagu jen čtyři hlasy navíc, ty ale rozhodně SPD nedá zadarmo. Některé body jejího programu jsou navíc v přímém rozporu s tím, co hlásá CDU.

Záchrana zelené revoluce

Začněme odzadu: asi nejmenší problém bude mít staronová kancléřka s dotažením projektu kompletního odstavení jaderných elektráren. Na zelené misi, kterou Merkelová označuje za "projekt století", se s SPD shodne.

Potíž je však v tom, kdo by měl přechod na obnovitelné zdroje zaplatit. Zatímco za předchozí vlády CDU-FDP prudce narostl počet výjimek pro firmy s velkou spotřebou elektřiny, které neplatí příplatek za obnovitelné zdroje (tzv. EEG-Umlage), SPD chce naopak extra náklady rozložit spravedlivěji a "zelená privilegia" odbourat. Například tím, že se sníží spotřební daň z elektřiny nebo se zavedou výjimky pro domácnosti žijící na sociální podpoře.

Sama CDU si je vědoma, že koordinace výstavby zejména přímořských větrných elektráren mezi investory, provozovateli, obcemi, spolkovými zeměmi a vládou v praxi nefungovala. Na živelný nárůst větrníků by mělo v představách SPD dohlížet nově vzniklé ministerstvo pro energetiku. To ostatně mohou obsadit právě sociální demokraté.

Společný zájem panuje také v otázce výstavby nových přenosových a distribučních sítí, které by si měly poradit s extrémním náporem proudu z větrníků u Baltu a Severního moře. Vyžádá si to dodatečných šest miliard eur ročně. Podstatnější než peníze se ale jeví administrativní překážky. CDU i SPD budou muset prosadit zrychlený model stavebního řízení - dosavadní tempo stavebních prací je příliš pomalé.

Boj o minimální plat

Možná poněkud paradoxně čeká na třetí vládu Angely Merkelové také reforma pracovního trhu. Na první pohled je bilance kancléřky výborná: zatímco v roce 2005, kdy se "Kohlovo děvče" poprvé ujalo vlády, bylo bez práce téměř pět milionů Němců, po osmi letech jsou to necelé tři miliony. Avšak rovný milion z nich jsou dlouhodobě nezaměstnaní. A jejich počet klesl za poslední čtyři roky o pouhých sto tisíc.

Ukazuje se, že částečné úvazky, agenturní práce nebo zmiňované minijoby nejsou překlenovacím, nýbrž trvalým řešením, které k plnohodnotnému místu nevedou. Minijoby se jako hlavním nebo vedlejším příjmem v Německu živí 7,5 milionu lidí. A vzhledem k tomu, že se číslo nezměnilo ani v době krize, nejde o žádný předstupeň pracovního místa, jak se kdysi předpokládalo.

Pokud se SPD dostane do vlády, svede jistě tvrdý boj za zavedení zákonem stanovené minimální mzdy. Argument CDU, podle něhož k spravedlivému ohodnocení stačí stávající tarifní dohody v rámci jednotlivých oborů, je sice logický, v praxi ale moc neplatí.

Každý čtvrtý Němec vydělává méně než 9,54 eura hrubého za hodinu. Podíl nízkopříjmových skupin obyvatelstva je tak v Německu vyšší než ve Velké Británii, Polsku či Bulharsku. Navíc se Německo potýká se strukturální nezaměstnaností a do deseti let mu podle prognóz Spolkové agentury práce bude chybět 3,5 milionu pracovních míst.

Možná největší překážka ve spoluvládnutí CDU a SPD je názor, co dál se střední třídou, která byla vždy nosným pilířem německé prosperity. Zatímco Merkelová nechce s daněmi a odvody hýbat, SPD chce kromě milionářské dávky také lehce navýšit daně v neprospěch dobře situovaných středostavovských rodin. Například lékař a profesorka na vysoké škole, kteří mají dvě děti, by ročně přišli o 400 eur. Přepočítáno na celoroční příjmy to sice není ani půl procenta, navyšování další daňové zátěže však jde nejen proti plánům CDU, ale i doporučení MMF. "Vzhledem k silnému pracovnímu trhu by nebylo nepřiměřené, kdyby reálné mzdy vzrostly a podíl zaměstnanců na tvorbě národního důchodu se tak zvýšil," napsali letos v dubnu experti ve Washingtonu.

Od roku 2005, kdy Merkelová zasedla ve spolkovém kancléřství, se ledacos dalo svést na nepřízeň osudu - nejdřív Schröderova koalice se Zelenými, pak hospodářská krize, následně záchrana eura. To všechno kancléřka dosud ustála. Jestli bude moci svým Němcům za čtyři roky opět říct, že se mají jako nikdy předtím, se však teprve ukáže. Vzhledem k tomu, že SPD je strana do koalice opravdu doplňková, mohla by jí strategie postupného otevírání peněženek jen nahrávat do karet.

Týdeník EURO 40/2013, 30.9.2013