Člověk nemá mít žádné oblíbence, neboť si dříve nebo později „naběhne“. Krásně je to vidět v případě „skandinávského horkého léta“, kdy právě a just v mém oblíbeném Dánsku uvažují nad tím, že by se podvolili výhrůžkám a zakázali pálení svatých knih na veřejnosti; samozřejmě jde hlavně o korán. (Přitom v Dánsku si na rozdíl od Švédska ani nemohou stěžovat na to, že by je jinak uražení Turci vetovali při vstupu do NATO, protože Dánsko v NATO už dávno je.) Dánská premiérka Mette Fredriksenová dokonce tvrdí, že by takový zákaz nijak neomezil svobodu projevu, což osobně řadím nikoliv mezi názory, ale do kategorie naprosto drzého lhaní, zhruba na stejné úrovni, jako „měsíc je ze sýra, slunce vychází na západě a na inflaci všichni fantasticky vyděláme“.

(Doufám, že protidezinformační aktivisté už usedli ke klávesnicím, aby tuhle masivní dezinformaci řádně zdokumentovali a uvedli na pravou míru. Ech, čo to táram … Fredriksenová je členkou dánské soc. dem. strany a tudíž se na ni budou vztahovat podstatně mírnější a shovívavější pravidla.)

Dánsko zrušilo svůj staletý zákaz rouhání roku 2017; to, že se po pouhých šesti letech znovu mluví o jeho zavedení, je poněkud děsivé, ale nepříliš překvapující. Všude se najdou lidé, kteří by hodnotové spory nejraději řešili zákazem a trestem, i v Dánsku, i v České republice. Když Martin Konvička roku 2016 spálil před brněnskou mešitou několik stránek koránu, promptně jej udal člen hnutí Žít Brno Svatopluk Bartík. Policie tehdy prokázala podstatně liberálnější smýšlení než brněnský politik a případ odložila s tím, že žádný trestný čin se nestal.

Nicméně máme léto, období, kdy se (aspoň mimo muslimský svět) konají pochody Gay Pride. Pojďme tedy zauvažovat nad určitými paralelami.

Gay Pride se slaví coby vzpomínka na Stonewall Riots roku 1969, nepokoje vyprovokované tvrdým zásahem newyorské policie v gay baru Stonewall Inn. Gaye tehdy zkrátka přestalo definitivně bavit „skrývání se“ (living in closet) a věčné „držení hlavy dole“. Začali požadovat rovnoprávnost, možnost žít po svém a právo být vidět.

Dívám-li se na současný svět, ve velice podobné situaci se dnes nacházejí ex-muslimové, a to bohužel i u nás, v západním světě. Až na pár odvážných duší typu Ayaan Hirsi Ali a Salmana Rushdieho, nad kterými se neustále vznáší hrozba násilné smrti, raději žijí inkognito, „in the closet“, nebo aspoň velmi nenápadně, ve snaze nepřitahovat na sebe přílišnou pozornost. Podpůrných organizací pro ex-muslimy je málo, daleko míň, než kolik jich mají jiné skupiny obyvatel, a ani levice, ani pravice, se o ně příliš nezajímá, natož aby jim nadělovala dotace.

O stavu věcí dobře vypovídá skutečnost, že v podstatě ani nevíme, kolik těch ex-muslimů vůbec je. Nemají důvod se nechávat moc vidět a sčítat, někteří se dokonce bojí přiznat i vlastním rodinným příslušníkům. Jste-li patnáctiletá holka, která nechce nosit šátek a uctívat Alláha, mohou pro vás i vlastní bratři představovat ohrožení života.

Možná tedy nastal čas na první Ex-Muslim Pride, co říkáte, milí liberální politici? Podpořili byste jednu utlačovanou a ohroženou skupinu v její touze po svobodě. Dali byste najevo, že v našich zemích platí nejen teoreticky, ale i prakticky zákony 21. století, a nikoliv zákony z doby železné. A možná byste tím poskytli i malinko naděje lidem, kteří o nějaký ten kus dále musejí žít pod tvrdou pěstí místní teokracie a doufají, že aspoň jejich potomci na tom budou lépe. Nejenom strach, i odvaha je nakažlivá.

Jistě, byla by to provokace. Jistě, policie by měla manévry, což je ostatně nejlepší důkaz toho, že by taková akce byla potřeba a že ten problém je reálný a těžce, přetěžce zanedbaný. Ale důsledný liberalismus, ten původní, který se ještě opravdu točí kolem pojmu svoboda a ne jenom kolem technického výkonu moci, se nemůže vyhýbat nebezpečí. Vaši předchůdci bojovali s Ku-Klux-Klanem a SA; taky to nebyla zrovna sranda. Nechcete-li se jen věčně chlubit cizím peřím a dávno vybojovanými bitvami, jejichž tíhu nesly předešlé generace, toto je příležitost ukázat, co ve vás vězí.

Ech, čo to táram… zatím budeme muset považovat za úspěch i to, pokud nám moderní evropská politická scéna z čiré podělanosti neobnoví středověké zákony o blasfémii.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

Peršanka Anúše Chálilí patří k tvrdě pronásledovanému náboženství báháistů. V Americe, kde žije, si s tím naštěstí nemusí lámat hlavu.

**************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 6
Šesté pokračování série Zapomenutých příběhů, dalších třináct kapitol na různá témata. Dozvíte se něco o padajících Kometách, válce s červy nebo o řešení životně důležité otázky „Kde probůh jsem?“. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti. Kniha je jako vždy doprovázena rozsáhlou obrázkovou přílohou.
Zapomenuté příběhy 6 si můžete objednat na této adrese.
Všechny knihy autora lze získat ve zvýhodněném balíčku zde.