Schengen má smysl jen s dobře hlídaným okrajem

Německo výrazně mění svou migrační politiku. Takhle to vyjádřil opoziční lídr Jiří Pospíšil a ostatní se s ním shodují. V čem spočívá ta výraznost? Země, která tři roky udržovala hranici demonstrativně otevřenou příchozím z Blízkého východu a Afriky, začne některé vracet. Po třech letech bude na hranici Německa opět platit zákon a na hranici s Rakouskem vzniknou „tranzitní centra“. Už tato zpráva stačila ke znejistění, k obavě z uzavírání hranic, z dominového efektu (před ním varovala kancléřka Merkelová), ba konce schengenského systému, který deset let známe i využíváme k volné a rychlé dopravě osob, kapitálu, zboží a služeb po celé EU.

V reálu se nic překotného asi nestane. Napovídají to základní informace. Německo bude vracet: a) ty, kteří podali žádost o azyl v jiné zemi EU (nechali v jejím systému otisky prstů), b) ty, kteří již byli z Německa vyhoštěni, ale dosud se tam klidně vraceli. Podle úředních odhadů je ale takových lidí nanejvýš 20 procent v rámci těch, kteří do Německa dorazili.

Toto je klíčový problém. Každý migrant ví, že na cestě mezi vyloděním, třeba na Sicílii, a kýženým Německem nesmí nikde zaregistrovat svou totožnost a otisky prstů. Když se mu to podaří, pak už není síly, jež by ho z Německa dostala pryč. Proto na 80 procent z těch, kteří do Německa dorazili, žádnou registraci nemá. Ti mají vystaráno, i když jim Spolková republika azyl nepřizná, a s tím nehne ani „výrazná změna“ německé migrační politiky.

Ve skutečnosti sledujeme cosi jako malý krok návratu k něčemu, co je jinde banální samozřejmostí. „Tranzitní centra“ na hranici Německa s Rakouskem či přípravy na hranici Rakouska s Itálií mají spíše demonstrovat jisté odhodlání než spustit masivní policejní akci. Ano, řešení ministra vnitra Seehofera přináší jisté riziko (i když pro nás malé – pravděpodobnost, že Němci budou vracet u nás registrované azylanty, je nepatrná). Ale dlouhodobě míří k poklesu migrace a zvýšení odpovědnosti států za vnější hranici Schengenu.

Dosavadní praxe, kdy Německo na sebe bralo veškerou odpovědnost, přinášela sousedům klídek, ale i tušení, že to nemůže pokračovat věčně. Teď bude odpovědnost ležet i na nich. Luxus odbourání vnitřních hranic může mít smysl jen tehdy, udržují-li se dobře střežené hranice vnější. To je argument, který by měli chápat i žáci v páté třídě.

LN, 4.7.2018