Dohoda Evropské unie s Tureckem ohledně migrantů ještě ani nezačala pořádně fungovat v praxi a je otázkou, zda vůbec může přinést kýžené výsledky. Nicméně sama o sobě již stačila vyvolat jakousi podivnou úlevu v řadách politiků i veřejnosti: příval migrantů skončil, vše je vyřešeno.

I kdyby však dohoda fungovala a balkánskou trasu se podařilo skutečně uzavřít, problém neskončil a nic zásadního vyřešeno není. V táborech v Turecku i v jiných okolních zemích se tísní miliony běženců, přičemž poměry v uprchlických zařízeních jsou leckde až děsivé. Ale nejde jen o problémy materiální povahy.

I kdyby se podařilo zajistit, že do stanů nezatéká, je v nich sucho a teplo a uprchlíci mají co jíst, stejně se tím řeší jen velmi málo. Neboť největší frustrace plyne z bezvýchodnosti takového života. Ze skutečnosti, že lidé musí dlít roky v táborech, aniž by měli nějakou reálnou perspektivu návratu do svých domovů.

Přežívání v táboře přece obsahuje jen velmi málo z toho, co si spojujeme s pojmem život. Například oni často zmiňovaní mladí muži snažící se proniknout do Evropy by si za normálních poměrů nyní měli nalézat práci a zakládat rodiny. Člověku prostě nestačí jen stan a konzerva.

Většina uprchlíků neutíká přímo před válkou. Není tomu zpravidla tak, že lidé kdesi v Sýrii, když jim začnou padat na hlavu či přesněji řečeno nedaleko hlavy bomby, sbalí rychle to nejnutnější do uzlíčku a pádí směrem k Evropě.

Nikoliv, nejdříve zamíří do nějakého uprchlického tábora. Až bezvýchodnost života v něm je často přiměje k zoufalé cestě do vyspělých evropských zemí. Nemají co ztratit, bezperspektivní přežívání i v dobře vybaveném uprchlickém zařízení není nakonec o mnoho lepší než smrt.

I proto lidé platí horentní sumy, vše, co jim zbylo, převaděčům. I proto jsou ochotni usednout do přeplněného gumového člunu a vydat se na něm přes moře, přičemž západní turista by se něčeho podobného neodvážil, ani kdyby mu za to někdo zaplatil milión.

Výše popsaná situace pravděpodobně vyvolá další velký tlak na naše hranice, na naše bariéry, ať už reálné z drátu nebo dojednané diplomaticky. Dokud se nepodaří stabilizovat Blízký východ a Afriku, nelze oslabení migračního problému příliš očekávat.

Nicméně ona stabilizace nyní představuje téměř nadlidský úkol. O čemž mimo jiné svědčí i stahování patrně velké části ruských sil ze Sýrie. Podařilo se jim sice vylepšit pozice Asadova režimu, Sýrie ale nadále zůstává roztříštěnou zemí sužovanou občanskou válkou, nehledě na křehké a stejně moc nedodržované příměří.

Evropa teď zažívá šok z teroristických útoků. Souběžně jí však hrozí, že dočasné utlumení migrační vlny ji opět přivede k pasivnímu klidu, dle přísloví sejde z očí, sejde z mysli. O to víc se pak ale mohou politické elity i občanstvo divit, až na vrata vyspělé evropské civilizace znovu zabuší důsledky dlouho přehlížených problémů.