Idea projektu Generace 21 na přesídlení iráckých křesťanů je jedna věc, realita věc druhá. Tak to v životě chodí, nejen v případě takovýchto operací.

Vzpomeňme na Izrael. Kolik Židů bylo přesídleno po jeho vzniku (1948) do Země izraelské. Před časem to byl transfer etiopských Židů, nejnověji Židů z Jemenu. Ne všichni, kdo do Izraele přišli, tam také zůstali. Ne všichni netrpěli steskem po zemi své diaspory.

Ale o tom jsem vlastně psát nechtěl, protože Židé se vraceli do své pravlasti, zatímco Iráčané putovali opačným směrem. Tak jako Češi a Slováci poté, co se vlády v jejich zemi zmocnili komunisté. Srovnávat tedy můžeme s tímto druhem změny místa bydliště: s odchodem z vlasti do ciziny.

Nechci ani psát o těch, kdo jednoho krásného večera odcestovali ze země, která jim poskytla pomoc (ČR), do Německa. Tomuto jejich kroku sice rozumím, neb jsem s něčím takovým počítal, přesto s ním mám problém. Principiální problém. Asi jako když dospělého člověka varujete, aby nevstupoval na tenký led nad hlubinou, on přesto neuposlechne – a začne se topit. Jistě, lidská povinnost velí nenechat toho člověka zmizet pod ledem – ale vedle toho máme právo myslet si o takové pošetilosti svoje. Jinak řečeno: máme právo mít s takovým způsobem chování a jednání problém. A platí to i pro pana Batu a spol.

Myslel jsem v uplynulých hodinách na ty, kdo se vrátili z Brna přes Prahu a zřejmě Turecko do Iráku. Lidsky rozumím tomu, že některé z nich postihl stesk po rodné zemi – a další členové rodiny se tomu podřídili a vrátili se s nimi. Jen bych k tomu přičinil jeden skromný postřeh.

Patřím do famílie, která je z velké části emigrantská. Můj otec i dědeček, a také další generace před nimi, se narodili v cizině. Po roce 1968 se mnozí příbuzní (včetně mého bratra) připojili k vlně emigrantů, kteří skončili vesměs ve Spolkové republice, ale také v Kanadě a někteří přechodně v Austrálii.

Všichni tito lidé (anebo podstatná část z nich), kteří uprchli z komunistické totality, také trpěli steskem po staré vlasti, mnozí hovořili o tom, co vešlo ve známost jako děsivý emigrantský sen: že je bolševici chytili a zavřeli, což by se skutečně stalo, kdyby se vrátili. A o to jde. Českoslovenští emigranti (exulanti, aby internetoví diskutéři nerajtovali na detailech) neměli na výběr. Se steskem po domově, často jazykovou bariérou, cizím prostředím a ne vždy přátelskými lidmi v okolí se prostě museli vyrovnat. Vrátit se do ČSSR znamenalo vystavit se riziku trestního stíhání, neboť opuštění republiky bylo za totální vlády komunistické strany trestným činem.

Nezpochybňuji „právo“ iráckých křesťanů na stesk po domově, nicméně chtěl jsem položit důraz na to, že statisíce Čechoslováků byly po únoru 1948 v podobné situaci a - znovu opakuji – museli všechny tyto problémy zvládnout. Jsem si jist, že drtivá většina svízelnou počáteční situaci v cizině zvládla.

Stejskal.estranky.cz