Přestože je jasné, že arabským revolucím dochází dech, nejsou zdaleka u konce. Nejpádnější důkaz podává kdo jiný než Libye, kde už týdny probíhá občanská válka. Měření sil jednak zmatené a nepřehledné, jak tomu bývává, ale – též nerozhodné, se zbrojnou Štěstěnou přiklánějící se střídavě na obě strany. Samozřejmě, konflikt by dávno skončil nebýt systematického zahraničního vměšování, jemuž z bezpečných dálek a výšek vévodí ozbrojená pěst Západu. S potěšením sice hrajícího na velké geopolitické šachovnici, nicméně již nesrovnatelně méně ochotného k vlastním lidským ztrátám, neboť tudy vede cesta k vnitropolitickému napětí zhýčkaných zemí.

Tak se stalo třeba při neangažování vyspělého světa během řádově krvavějších, ovšem naftyprostých událostí ve Rwandě 90. let. Nejinak je tomu nyní, což způsobuje kritizované opatrnictví při protivládních akcích. Tedy operacích vedených většinou skutečně z relativního bezpečí, leč na druhou stranu nezbytně koordinovaných „humanitárními poradci“, kteří na výbušném místě museli působit dávno předtím, než vcelku neočekávaným couvnutím Ruské federace a Číny vznikla klíčová rezoluce OSN. Tolik v zájmu objektivity i mezinárodního práva.

Kaddáfí po mnoha dnech bojů pojednou vzkázal, že hlasuje pro mír. Možná, jen nezapomínejme, kolikrát účelově vyhlásil jednostranné příměří a co je to vůbec za osobnost. Vládne pak mnohem déle než na východ od Libye šéfoval Egyptu Mubarak a ještě o kus delší dobu než západnímu Tunisku bin Alí. Z povedeného trojlístku jediný uchvátil zem klasickým ozbrojeným převratem, navíc nepatřil k oblíbencům „mezinárodního společenství“ a vybaven svou jakostní ropou permanentně vystupoval pod maskou sjednocovatele Afriky. Jeho odchod ze scény se zdá být nabíledni, jenže za jakých podmínek, toť otázka, vždyť každým dnem patového zápasu vylepšuje vyjednávací postavení. Nikoliv asi sobě, ale stoprocentně své diktátorské rodině.

V krácené verzi vyšlo v deníku E15