Prožil jsem několik týdnů v blažené nevědomosti – do skandinávské divočiny mnoho signálů z vnějšího světa nepronikne a z vlastí českých vůbec žádný – i vrhl jsem se po návratu na zprávy, lačen zvědět, co se mezitím seběhlo. S úlevou konstatuji, že nic zvlášť světoborného. Na březích vltavských nadále probíhají pomalu už únavné tahanice, skandály a skandálky, obviňování a nejapné obhajoby, i obracím list k zahraničním aktualitám… tady už to vypadá zajímavěji, koukejme, ty pranice v Libyii se zřejmě chýlí k nějakému závěru, to bych býval ještě před měsícem nečekal. I když, to se ví, jak jakému závěru, ale o tom dál.

Nicméně je už zřejmé, že vojenská moc plukovníka Kaddáfího (skromný to muž: jiní diktátoři se hned vyhlašují za maršály a generalissimy, ale on…) je rozbita, jeho rodina žebře v Alžirsku o útulek a on sám… prý se zatím někde schovává, nikdo neví kde. Nevylučoval bych nikterak, že ho za týden za dva vytáhnou z nějakého kanálu a budou mu svítit baterkou do huby, tak mi celá ta záležitost připomíná nepříliš dávné tažení proti jinému orientálnímu nabobovi. Až na to, že je nabob Muammar Kaddáfí s pár stovkami obětí své vladařské zvůle ještě hotová holubička míru proti iráckému mistru téhož řemesla, dokázavšímu během své podstatně kratší vlády poslat do džahíny na půl milionu popravených, umučených, v kyselině rozpuštěných a bojovými jedy udušených, oběti mimořádně krvavé války s Íránem v to nepočítaje. Až na to, že proti naprostému cynikovi moci Saddámu Husajnovi jevil nabob Kaddáfí přece jen jakousi snahu být dobrým správcem své země a starostlivým otcem svému lidu. Ovšemže po svém, po způsobu orientálního autokrata, neznajícího jiný instrument vlády než katův meč na vzpurníky a milosrdné rozdílení dárků mezi poslušné (lépe řečeno: do ničeho se nepletoucí), ale kdyby tohle mělo být důvodem k zatracení, není snad potentáta v celé oblasti islámu od břehů atlantických až po ostrovy Sundské, jemuž by nemělo být svíceno do huby, případně být pohnán před soudnou stolicí v Haagu.

Ne že bych se chtěl padlého libyjského mocnáře zastávat; napáchal se toho dost, aby si svůj osud zasloužil. Nedá mi ale, abych nepoměřil nekompromisní postoj Západu, vojenskou intervence a horlivou podporu rebelů, s explozí příkrého nesouhlasu, pohrdání i holé nenávisti, když se vcelku o totéž, ledaže o něco důrazněji a důsledněji pokusil G.W. Bush v Iráku. Kdo nejsi stižen ztrátou paměti, vzpomeň si: zločinec, válkychtivý šílenec, připitomělý kovboj, co by pořád jen kolem sebe střílel a nedívá se kam… nebylo obvinění a nebylo výsměchu, jímž by amerického prezidenta nepočastovala intelektuální elita celého Západu, redakce prominentních novin a vůbec kdekdo. Protest stíhal protest, demonstrace demonstraci, pálili se hadroví panáci, americké vlajky se máčely do krve, učitelé vodili dítka do protiamerických randálů, kdo nechtěl být nařčen ze schvalování válečných zločinů, aspoň mlčel… Přitom mizera Kaddáfí, ať byl jaký chtěl, zdaleka nedosahoval kvalit mizery Saddáma. Vládl svévolně a podporoval teror, pravda, nenapadal ale okolní země, nechoval si čtvrtou nejpočetnější armádu světa, nerozpoutával dobyvačné války, nejevil velmocenské ambice, hubu měl sice velkou a plechovou, mimo hranice své pouštní říše však mnoho zla nenatropil, planetární nebezpečí nepředstavoval. Zasloužil-li si být odstraněn sílou zbraní on, zasloužil si jeho irácký předchůdce v osudu totéž stokrát.

Co se stalo s demokratickým Západem za těch nemnoho let? Polevil snad ve své holubiččí mírumilovnosti? Zválkychtivěl a zkrvežíznivěl? Bylo přece přímo posvátnou zásadou v zacházení i s nejvražednějšími diktátorskými mizery konferenci uspořádat, za kulatý stůl si pěkně sednout, jednat a vyjednávat, ručkou na diplomatickém kanapeti si předlouho potřásat, ústupeček nabídnout… neplatí už? Proč nejsou opovrženíhodnými šílenci, kovboji a vrahy dejme tomu pan Sarkozy s panem Obamou, dělajíce vcelku totéž jako ondyno zločinec Bush, ledaže váhavěji? Nějak tomu nerozumím. Vzpomínám si také, jak se tenkrát povzneseně říkávalo - „jen kvůli té ropě“. Pozbyla mezitím tato tekutina své démoničnosti, přestala být příčinou válek? Je mi totiž nápadné, že v té libyjské patálii tuhle větu jaksi neslýchám. Ale jestli ne ropa, co tedy? Jen mi, prosím pěkně, nevykládejte nic o nějaké demokracii, co má teď, po svržení mizery Kaddáfího, zavládnout v jeho někdejší říši. Nejsem tak prostomyslný, abych ty šplechty mohl brát vážně, stejně jako se nedomnívám, že je berou vážně ti, kteří takové naděje malují na vzduch.

Je mi pomalu už trapné pořád připomínat, že demokracie je plod západního ducha. Stromeček, jenž přesazen do jiné půdy se někdy uchytí, jindy méně, většinou však živoří a usychá. A není pamětníka, že by kdy opravdu zakořenil v některé zemi arabského Orientu, leda jako svá vlastní karikatura. Nikdy také zásluhou lidových pozdvižení, nýbrž některého z osvícenějších samovládců, spatřivšho v nápodobě západního vzoru pro sebe a svou říši výhodu. Za příklad může sloužit zakladatel tureckého sekulárního státu Mustafa Kemal, zvaný Atatürk, jehož zdánlivě neotřesitelné dílo ustupuje náporu obrozeného islámu právě nyní. Nešťastný perský šáh Reza Pahláví, ztroskotavší na témže úskalí před třemi desítiletími, ledaže mnohem tragičtěji. Ne, jen žádnou islámskou, natož pak arabskou demokracii, nic takového neexistuje a existovat nebude, leda babylonský zmatek, z nějž nakonec vypluje zase nějaký Saddám nebo Muammar, toho proroctví se odvažuji. Lépe by možná bylo usadit v Libyi nějakého samovládného sultána rovnou a dobře ho hlídat, ale zřejmě si musí Západ vypít kalich své pošetilosti až do dna. Nějak je mi těch kalichů poslední dobou až moc, no, ukáže se.

Nelze ovšem popřít, že se v zahradě Alláhově děje něco nového. Palácové převraty, oficírské puče, toho tam vždy bývalo na fůry, ale lidové pozdvižení vedoucí k svržení tyranovu… ať hledám v dějinách islámského Východu jak hledám, ničeho takového nenacházím. Je možno s výhradou jisté naivity pochopit, že Západ, kde slovo „revoluce“ zaznívá už od dob jakobínských sílou přímo magickou, je okouzlen a pln nadějí. Trocha odkouzlení by ale neškodila. Lze si vzpomenout, že i v zemích západních vedly revoluce a podobné rumrejchy málokdy k něčemu kalejšímu než k rozvratu, úpadku, guillotinám, gulagům a takovým žertům, a nakonec zase k nějakému samovládci, ať se jmenoval Napoleon nebo Brežněv, potažmo Putin. Tím spíš revoluce islámské. Západ vychází v té věci z vlastního, pluralitního myšlení, a nemůže se nemýlit. Jest předpokladem byť i náznaku jakékoliv demokracie pluralita, mnohost názorů, koncepcí, politických receptů; jenže jaká pluralita tam, kde je vše dáno koncepcí jedinou, jiných nepřipouštějící, jejíž jméno jest islám. Evropští optimisté by měli aspoň zběžně pobádat v koránu, aby věděli, o čem je řeč: o závazném životním návodu, v němž není místa pro lidskou iniciativu, neboť vše, co s děje na Zemi, na nebesích i v temnotách pekelných, děje se z vůle, jediné, vůle Boží. „Kámen puštěný z ruky nepadá k zemi, vůle Alláhova ho tam řídí,“ vyjádřil tu zákonitost jistý muslimský učenec nikoli temného středověku, nýbrž dnů přítomných. Pochopíme-li tuto logiku, pochopíme také, proč všechny oslavované arabské revoluce uvázly v bezradnosti, ne-li v čem horším. Tyran je svržen nebo utekl sám, a teď tedy by se měla dostavit pracovní místa, laciný chléb, vysoké nebo aspoň postačující příjmy a jiné radosti. Ale jaksi nedostavují, spíš opak je skutečností. Že by selhala Boží vůle? Že by Alláh nebyl všemocný a milosrdný, svým věrným vše dle jejich potřeb (nic nového pod nebesy) skýtající? To nelze připustit; jistě nějaký bídák ďábelskou lstí obrátil Boží milost v niveč. A již se rozhlíží věrný muslim, kde by se dotčený bídák mohl vyskytovat…

Očekávám v tomto bodě námitku: však nejsou všichni muslimové blázni, jsou mezi nimi i lidé rozumní, světští a tolerantní… Nuže, vybízím tímto ušlechtilé duše, aby vyhledaly světského etc. muslima a vybídly ho k diskuzi o Boží vůli, padajícím kameni, pracovních místech a takových věcech. V lepším případě se z diskuze zdvořile vykroutí. V horším… stát se může ledacos. „Neochabujte a nevybízejte k míru, máte-li převahu!“ praví súra Muhammad, verš čtvrtý. No, zatím to tak daleko není. Ale dost možná bude.

Avšak Tripoli je dobyto, a otázka zní, co teď dál. Západní státnictvo, jak už je naplněno slitovností, si ví rady: pomáhat, pomáhat a ještě pomáhat. Vozit do Libye potraviny, léky, také pohonných hmot je prý nedostatek, a vůbec všechno. A hlavně prachy. Evropské vlády se mohou přetrhnout rozdávačností, sama přeslavná organizace UNICEF vyzvala k pořádání sbírek na pomoc té nebohé zemi… ať jsem pes, ale nějak se mi to nechce zdát. Libye, země koupající se v ropě a tudíž i v penězích… snad by se mělo zacházet s nabídkami finanční pomoci opatrněji. Jistěže jí má zrovna teď zapotřebí, aby se co nejdřív zahladily stopy bojů. Ne však jako milosrdný dárek, prosím pěkně, milosrdné dárky jsou hrobařem vlastní iniciativy, jak je už na všech stranách zjevno, nýbrž formou půjčky. Až ropa a s ní peníze zase potečou, račte nám ji splatit, a přiměřený úrok k tomu. Že ovšem západní státnictvo, jak už je zvyklé rozdávat peníze na všechny strany, samo nevědouc, jak své rozpočtové díry zalátat, takové řešení nabídne… netěšil bych se příliš. Co kdyby takhle nějakou tu miliardu pustili arabští bratří u víře? Saúdskoarabské království nebo Spojené emiráty? Ani v to nijak zvlášť nedoufám. Takoví blázni jsme jenom my, Zápaďáci.

Ještě jednoho buďme pamětlivi: panství mizery Kaddáfího trvalo dvaačtyřicet let. Devadesát procent libyjského obyvatelstva v něm vyrostlo a jiný život nezná, neumí si představit. Panství komunistických mizerů v království českém trvalo přibližně stejnou dobu, a my už víme, v co vyústilo: v morální devastaci, z níž se bude tato země vzpamatovávat ještě řadu desítiletí, a dost možná se nevzpamatuje vůbec. Neočekávejme nic lepšího ani od orientální říše, která na rozdíl od řečeného království osobní svobodu a demokracii nikdy nepoznala, spíš, ve spojitostí s oddaností do vůle Alláhovy, košatou sbírku malérů a průšvihů, někdy k vzteku a zoufalství jen Libyjcům samým, jindy zemím a národům v širokém kruhu na sever i na jih. Zabránit takovém vývoji sotva můžeme, ale ani se do něj nemusíme motat, inšalláh.

Hannover, 3. září 2011