Tři známé, tzv. barevné revoluce v postsovětském prostoru, oranžová na Ukrajině, růžová v Gruzii a tulipánová (někdy také žlutá) v Kyrgyzii jsou dávnou minulostí. Stejně jako nadšení, které přinesly. Ačkoliv byly většinou místních populací – ale i většinou západních novinářů – vítány s nadšením, většinou ani zdaleka nesplnily do nich vkládaná očekávání, načež je vystřídala také u nás známá „blbá nálada“. Není to vůbec překvapivé. Možná jen pro osoby naivně snící o tom, že ten nebo onen vůdce, ta či ona strana přinese mávnutím kouzelného proutku úplně nové, bezpříkladné principy uplatňování moci.

Kterak se situace vyvinula na Ukrajině a v Gruzii, se vcelku ví. Výrazně slabší informovanost ovlivňuje představu situace na území Kyrgyzstánu. Státu nebohatého na suroviny a postrádajícího klíčové produktovody. Významného v zásadě jenom z hlediska nedaleko probíhající afghánské vojny, která způsobila, ze země současně hostí jak jednotky Ruské federace, tak i USA. Což samozřejmě opakovaně vedlo k jistému napětí.

Poté, co byl v roce 2005 svržen mnohaletý prezident Askar Akajev, dostal se k moci dnes Minskem chráněný Kurmanbek Bakijev, a mnoho lidí si skutečně začalo myslet, že se metropole Biškek (původně dle Leninova spolupracovníka nazývaná „Frunze“) může stát baštou demokracie ve střední Asii. Chyba lávky, záhy začala opět dostávat přednost klanová příslušnost, nepřípustné protežování příbuzných, formování vysoce zkorumpovaného systému. Jednoduše mocenské konstelace, jejichž protagonisté během dubnových srážek s opozicí neváhali použít zbraně. Přesto vznikla prozatímní vláda, jejíž reálnou povahu poněkud poodhaluje, že úspěšní vůdcové nespokojených mas pocházejí z řad bývalých spojenců čerstvě odstaveného prezidenta.

Úspěšný nástup protibakijevovských odpůrců, v jejichž čele stanula někdejší ministryně zahraničí Roza Otumbajevová, podává dost jednoznačné vysvětlení. Boj na pomezí občanské války za odstranění stávající hlavy státu byl připravován s předstihem. Krvavý společenský kvas vyrostl z dlouhodobé analýzy úpadku životní úrovně populace, pročež v chudnoucí oblasti chyběla jedině příhodná záminka k protivládnímu vystoupení.

Původně nomádský kmen Kirgyzů tedy zase stojí na pomyslné křižovatce. Zemi terorizují zločinecké gangy a mezietnické, najmě protiruské (leč také protiturecké) násilí; vládnou zmatky a není bohužel vyloučena, i přes udělení běloruského azylu Bakijevovi, ozbrojená konfrontace mezi místními klany. Eventuálně také zásah branných sil Ruské federace.

Dojde-li však přeci jen záhy k uklidnění situace, pravděpodobně těžko očekávat nějaké olbřímí zahraničněpolitické zvraty. (Staro)nové elity se pokusí alespoň po nějakou dobu líbit všem místním aktérům. Zejména tomu, kdo bude ochoten do zbídačené země investovat.

Kráceně vyšlo v Hospodářských novinách