Tu pošmournou deštivou sobotu 13. května 2023 slavila Británie svůj největší svátek – korunovaci nového krále. Oslavy sice nebyly tak okázalé, jako při nedávném diamantovém jubileu oblíbené královny Alžběty II.,ale skrytý význam ceremoniálu je mnohem významnější. A přestože všichni vědí, že se na korunovaci těší nejen polovina Britů, ale i stamilióny po celém světě, objevilo se nemálo skeptických úvah ohledně budoucnosti monarchie a to nejen v tradičně nepřátelském levicovém tisku. I konzervativci kritizovali korunního prince za kontroverzní zejména ekologické názory, protože podle nepsané ústavy má být majestátní živou sochou státní reprezentace a nesmí vyjadřovat názory rozdělující společnost. Nepochybně na jeho dnes už bývalý aktivismus lidé zapomenou, vždyť celoživotní čekatel na trůn svou královskou úlohu perfektně ovládá.

Problém se nachází jinde. Náboženský a národní rituál korunovace připomenul symboliku monarchie – slavnou minulost, společný úděl a souručenství britského společenství čtyř národů – Angličanů, Velšanů, Irů a Skotů. Od nástupu Alžběty (1953) se ale složení obyvatel ostrovního království radikálně změnilo. Země je převážně sekulární a anglikánská církev má méně praktikujících členů než muslimové a katolíci. Včetně dětí a vnuků tvoří přistěhovalci z bývalých kolonií 20 procent obyvatel, nemluvě o milionech dalších imigrantů, kteří mají k dějinám ostrova v nejlepším případě vlažný postoj. Vůči společné Británii se dnes vyhraňuje nacionální Skotsko a na křesťanství i ideu národa nenávistně útočí pokrokové elity, jež považuji monarchii za přežitek a dědičné privilegium panovníka za neslučitelné s ideálem demokratické rovnosti.

Paradox korunované parlamentární republiky se logicky vysvětlit nedá, je totiž důsledkem dějinného úsilí za nadřazenost parlamentu nad panovníkem (regnum politicum et regale), a posléze i za občanská politická práva, jenž vyvrcholil slavnou „sametovou“ revolucí (1689) a vedl ke vzniku americké republiky (1776). Jak důležitá je národní soudržnost předvádějí právě Američané, kteří nahradili krále ústavou a dnes vedou tak zuřivé ideologické spory, že ohrožují samu legitimitu demokracie. Strana demokratů se chová, jakoby republikáni ztratili právo vládnout a republikáni mají k uznání vlády demokratů rovněž dost daleko. Politický oponent se považuje za nepřítele.

O budoucnosti britské monarchie v různorodé a nesourodé společnosti lze jistě pochybovat, hodně bude záležet, jak se Karel III. k problému postaví. Nestačí vyzývat k věrnosti, jak se právě stalo, lépe je připomínat, co rituál pomazání podle protokolu krále Šalamouna, jak jej popisuje Kniha královská, vlastně znamená, – že se státní moc a laskavost nevylučují. Angličtí monarchové se považovali za nástupce krále Davida a proto krále Karla provázel na trůn chór Händelova vznešeného Velekněze Sádoka a nejvyšší představitel státní církve jej pomazal posvátným olejem z Olivové hory. Dávní Izraelité dobře věděli, že panovníka nutno podřídit slitovnému a spravedlivému Bohu, jinak hrozí tyranie. Britská korunovace nám připomíná, že bez židovsko-křesťanské tradice by nevznikl právní stát, soucit a úcta k člověku stvořeného k obrazu Božímu. Má-li mít koruna smysl, měl by král, aniž by porušil majestátní neutralitu, brzdit progresivistickou nenávist a očerňování národních dějin. Je to ale vůbec možné v době, kdy se popírá i normativní sexualita a emoce nahrazují zdravý rozum?

Skrytou moc panovníka z Boží milosti dnes většina lidí nevnímá, ale i pro ně, jak napsal anglický filosof Roger Scruton, může být něčím jako „kouzlo vánočního stromku“. Královské rodinné oslavy přinášejí mnoho radosti do všedních dnů a provázejí života běh každého, kdo se považuje za karlovce tak jako nedávno za alžbětince. Jsou také důstojným symbolem společenství mrtvých, živých i dosud nenarozených. Vždyť „Bože ochraňuj krále…“ obsahuje i náš svatováclavský hymnus: „Nedej zahynouti nám ni budoucím!“