1.5.2024 | Svátek práce


KONFLIKT: Rusko tu zůstane

22.8.2023

Zprávy z války na Ukrajině kolísají mezi depresí a manickým nadšením a té deprese zvolna přibývá. To, co k nám přichází z mainstreamových médií, je z valné části Ukrajinská válečná propaganda. Z toho, že ani ona nehýří optimismem, se dá odhadnout, že se Ukrajině vojensky nedaří.

Na druhé straně není patrné, že by snad Rusko připravovalo nějakou zásadní protiofenzivu. Zdá se, že s podzimními dešti se konflikt chystá zamrznout. Pokud se tak stane, povede všeobecná únava k tomu, že zamrzlým už zůstane.

Ukrajina sama válku vést nemůže. V proxy konfliktu mezi Spojenými státy a Ruskem je Ukrajina dodavatelem potravy pro děla a obětí, na jejíž vrub se jednou všechno uzavře.

Provoz Ukrajinského státu platí Evropská unie a táž unie slibuje, že po válce zaplatí rekonstrukci válkou zničeného státu. Slibuje, ale z čeho zaplatí, je nejasné. Už v tuto chvíli vedou výdaje na Ukrajinu k tomu, že EU dochází rozpočet. Očekává se, že na podzim se bude muset otevřít otázka jeho sanování. Vzhledem k chování bruselského centra k Maďarsku a Polsku to nebudou jednoduchá jednání.

A co Spojené státy?
My tady ve střední Evropě bychom uvítali porážku Ruska a jeho vytlačení z evropské politiky někam hodně daleko. Ruské ambice být ve středoevropském regionu zásadním mocenským hráčem jsme vždy vnímali jako hrozbu a dějiny nám opakovaně dávaly za pravdu.

Problém je v tom, že to, co bychom si mohli ve Střední Evropě přát, se nerozhodne tady, dokonce se to nerozhodne ani v Bruselu. Co bude dál s touto válkou se rozhoduje na ministerstvu zahraničí ve Washingtonu. Jsou to Spojené státy, kdo je hlavním dodavatelem zbraní a když ne zbraní jako takových, pak alespoň peněz na ně. A zatím je těch peněz viditelně dost. Velmocenská politika formou různých vojenských pomocí je běžným nástrojem politiky USA a ročně se v ní otáčejí desítky miliard dolarů.

Spojené státy mají zájem na oslabení Ruska, ale nemají zájem na jeho zásadní porážce. Potřebují zachovat Rusko jako lokální mocnost. Rusko je na Kavkaze a Blízkém východě protiváhou nastupujícího Turecka. V oblasti Kaspického moře je Rusko potenciálním protihráčem Iránu a je to Rusko, kdo fakticky zaručuje stabilitu ve střední Asii. Spojené státy viditelně netouží po destabilizaci těchto regionů a stejně tak netouží po tom, převzít v nich úlohu Ruska.

A pak jsou tu ještě jaderné zbraně. Vestfálský mír (1648) vytvořil mezinárodní systém rovnoprávných států. Jaderné zbraně v tomto systému vytvořily VIP klub těch, kdo je mají a není je možno zahnat do kouta.

Když se na počátku padesátých let 19. století západním velmocem nezdála agresivní politika Ruska vůči Osmanské říši, vyřešilo se to Krymskou válkou (1853 - 1856). Rusko bylo dovedeno na pokraj logistického kolapsu a muselo se vzdát podstatné části svých předchozích zisků. Stalo by se to tenkrát i v případě, že by měl Nikolaj I. k dispozici jaderný arzenál?

Dnes Rusko jaderný arzenál má a příležitostně jím chrastí. Použilo by ho? A jaká by byla reakce ostatních členů jaderného klubu? Minimálně ve Washingtonu (ale pravděpodobně i v Pekingu) by se řešení této otázky rádi vyhnuli.

A Rusko?
Napadnout Ukrajinu byla obrovská taktická chyba, které se Vladimir Putin dopustil pravděpodobně pod tlakem pocitu, že mu dochází čas stát „vždy-rozmnožitelem říše“. Byl tu ovšem i pocit nebezpečí. Dvacet pět let se NATO přibližuje k ruské hranici a Rusko je citlivé na to, kdo ovládá severoevropskou nížinu stejně, jako byla kdysi Británie citlivá na přístavy v ústí Šeldy. Ten britský problém vyřešil (zdánlivě) vznik neutrální Belgie (1830).

Ruský problém řešen nebyl a v ruském povědomí je, že tudy v době „smuty“ (1598 - 1613) táhli na Moskvu Poláci a po nich Napoleon a Hitler (budiž řečeno, že i Rusové na Varšavu, Paříž a Berlín).

Nicméně, dá se odhadnout, že Rusko už dostalo, co chtělo. Zamrznutí konfliktu by pro ně bylo možné řešení. Za hradbou minových polí a protitankových zátarasů může další desítky let integrovat anektovaná území do ruského státu.

Vladimír Putin bude mít v učebnicích dějepisu svou kapitolu rozmnožitele říše a toho, kdo dovedl ztracené Rusy (ty ukrajinské) zpět do vlasti.

Hospodářské sankce a poškozené mezinárodní vztahy Rusko přežije. V multipolárním světě, který se právě formuje, bude mít dost jiných možností, než jsou jen vztahy se Spojenými státy a Evropskou unií. Je skoro jisté, že se bude dále sbližovat s Čínou a jí budovanou sférou vlivu.

V dlouhodobém horizontu to pro Rusko dobré nebude. Bude v pozici slabšího partnera a bude mít co ztratit. Čína má své zájmy na jihu Sibiře, který se Rusko po desetiletí (a neúspěšně) snaží hustěji osídlit. Konec konců i Vladivostok Rusko získalo až v roce 1860 jako jeden z výsledků Druhé opiové války (1856 - 1860).

Až tedy ve i Washingtonu konstatují, že nákladů na konflikt na Ukrajině bylo už dost (nejspíš po volbách 2024), konflikt definitivně zamrzne a časem začne i nějaké to mírové jednání.

Kdo to zaplatí?
Inu, zaplatí to Ukrajina ztrátou území a devastací části toho zbytku, ztrátou významné části mužské populace a také ztrátou podstatné části válečných uprchlíků, kteří se už nevrátí. Jak dopadnou sliby Evropské unie o rekonstrukci, to Bůh suď. Pokud unie vytrvá ve svém zeleném údělu, nebude mít z čeho program rekonstrukce zaplatit.

Nakonec tu zbyde hospodářsky rozvrácená Ukrajina s oligarchickým politickým systémem a velkou silnou armádou, kterou nebude jak uživit. Do Evropské unie Ukrajinu nevpustí, leda by se hromadně zbláznilo jak bruselské centrum, tak jednotlivé členské státy. Na druhé straně ale bude Ukrajina při první vhodné příležitosti přijata do NATO. Bude to jediný způsob, jak udržet pod kontrolou její hypertrofovanou armádu.

A co střední Evropa?
Rusko tu zůstane. Leda by se snad rozpadlo, ale to by byl proces, při kterém bychom ještě rádi vzpomínali na poklidné časy války na Ukrajině. Rusko vždy bylo a stále je obtížný soused. Musíme to vědět a být na to připraveni. Vzor můžeme mít v Polsku.

A jednou se může stát, že za studené války mezi USA a Čínou přijde někdo, kdo frustrované Rusko přetáhne na stranu Západu. V roce 1971 to Henry Kissinger za té minulé studené války dokázal s Čínou.