Na počátku prosince roku 2010 není možné v tomto pořadu hovořit o ničem jiném než o úniku utajovaných zpráv v USA. Tentokrát jde o americké diplomatické depeše v rozsahu 250 000 dokumentů, ke kterým se dostal internetový server WikiLeaks. Ten je zveřejnil a poskytl vybraným médiím po celém světě: v každé důležité zemi si vybral jedno médium: v Německu Der Spiegel, ve Španělsku El Pais, ve Francii Le Monde a ve Velké Británii The Guardian. Ve Spojených státech si vybral televizní stanici CNN a The Wall Street Journal, který má největší náklad. S oběma médii se ale server nedohodl. Spekuluje se, třeba ve The Washington Post, že jim vadily podmínky i finanční kompenzace za jejich porušení ve výši 100 000 dolarů. Nakonec v USA tyto uniklé materiály začal otiskovat The New York Times, který je dostal od The Guardian.

V této souvislosti se hovoří o tom, že materiály mohou ohrozit životy lidí. Je to pravda?

Podle odborníků z naší rozvědky, kteří tam již nepracují a s kterými jsem o tom hovořil, lze se s velkou pravděpodobností domnívat, že skutečné ohrožení zřejmě vzniklo publikováním utajených informací z Afghánistánu, které byly zveřejněny na serveru WikiLeaks v červenci tohoto roku, Tam totiž byla jména afghánských spolupracovníků americké strany. Tyto případy dokumentují tři zásadní posuny v médiích, na které bych rád upozornil.

Dobrá, můžete je popsat?

Zaprvé, vzpomeneme-li na první velký poválečný skandál s únikem tajných informací, které zveřejnil v roce 1962 německý Der Spiegel o průběhu cvičení NATO se jménem Falex, podle kterých by po střetu s Varšavskou smlouvou v prvních několika dnech války přišlo v Německu o život deset milionů lidí, vidíme hned ten velký rozdíl. Tehdy šel sice na více než sto dní do vězení vydavatel Rudolf Augstein, ale před vydáním celou věc konzultoval s právníky a dokonce i s ministerstvem obrany. On i redaktor, který se později stal dokonce mluvčím vlády, cítili odpovědnost za to, co zveřejňují. Proto je taky o dva roky později Ústavní soud SNR očistil a ve slavném nálezu konstatoval, že novináře nezajímá, jestli je nějaký dokument tajný nebo ne, pokud se domnívá, že je pro osud země důležitý, což v tomto případě bylo nezpochybnitelné. Kvůli tomu zveřejnění pak došlo k lepšímu vyzbrojení Bundeswehru. Dnes WikiLeks i citovaná média už takhle neuvažují, WikiLeaks dokonce zcela určitě zveřejněné dokumenty, které jsou vícestránkové, tedy obsahují zřejmě něco kolem půl milionu listů, nemohl před zveřejněním ani číst: od okamžiku kdy se většina médií vyvázala z kulturního provozu a na média se dívá jen jako na zboží, necítí za obsah odpovědnost a jde jim jen o to, aby obstála v konkurenčním boji, aby na sebe upozornila.

A za druhé a za třetí o jaké posuny jde?

Zveřejněné diplomatické depeše ukazují na stále klesající úroveň komunikace ve veřejném prostoru: diplomaté a politici hovoří často jazykem pavlače a ani se za to nestydí. Bulvarizovala se nejen média, ale i politický provoz, což v důsledku znamená že komunikace mezi diplomaty a centrem se znepřesnila. Už nejde o diagnózu, ale pouze o drb.

A za třetí únik informací zřetelně poukazuje na americkou absenci předvídavosti: Má-li k nějakým tajným informacím přístup asi dva a půl milionu lidí, dalo se předpokládat, že jednou k něčemu takovému dojde. Z toho vyplývá, že ve Spojených státech na důležitých místech i po 11. září 2001 převládá rutina a to může primárně ohrozit tuto zemí víc než teroristé. Pokud to neví Američané, vědí to jejich nepřátelé.

Autor je novinář a spisovatel