Již delší dobu se ve staré Evropě rozmáhá mezi privátními televizemi nový fenomén, a sice hrané reportáže, které jsou součástí zpráv či publicistiky. Stanice sice dodržují pravidlo, že taková sekvence je označena na obrazovce poznámkou, ale protože v lištách dnes běží stále nějaká sdělení či stanice do rohu umísťují svá loga, lidé už takto umístěné informace velmi často nevnímají, a tak jim je místo reality podsouvána hra, která zpravodajství jen simuluje: nůžky mezi realitou a virtualitou se ještě více otevírají. Minulý týden ale největší francouzská veřejnoprávní televize France 2 odvysílala dokument s názvem Le jeu de la morte, Hra se smrtí, který měl podobu vědomostní soutěže, ale nakonec se ukázalo, že šlo o podvod: byla to rovněž jen hra a vyvolala skandál i vážné diskuse.

O co v tomto údajném dokumentu šlo?

Vlastně o starý problém rozporu mezi poslušností a svědomím, který zkoumal již na počátku šedesátých let na univerzitě v Yale americký psycholog Stanley Milgram, aby zjistil, čeho je průměrný občan schopen, když dostane příkaz od respektované osobnosti. V tomto experimentu měly testované osobnosti podle příkazů vědce za trestné body pouštět do další testované osoby stále větší elektrické napětí. Už tehdy byla veřejnost zděšena výsledkem, protože 65 procent respondentů poslechlo příkazy a zvyšovalo napětí až na požadovaných 450 voltů. Tehdy se diskutovalo o tom, že proti totalitám, jaké vládly v Německu či v Sovětském svazu, by zřejmě nebyly imunní ani jiné národy.

Dobrá, ale o čem byla Hra se smrtí minulý týden ve Francii?

Film, který natočil francouzský režisér Christoph Nick použil stejný princip, jen změnil kontext: Autoritu tu nepředstavoval vědec, ale televize, tedy mediální instituce. Pokus chtěl předvést, jakou má na počátku XXI. století moc televize. Místo vědce příkazy ke zvýšení napětí za špatné odpovědi na zadané otázky dávala krásná moderátorka a výsledek zasáhl silně veřejnost: celkem 81 procent respondentů, kteří se svobodně přihlásili, dohrálo hru do konce a bylo ochotno do pokusné osoby pustit napětí až do 450 voltů. Hráči stejně jako diváci neměli tušení, že na místě dotazovaného, který byl umístěn vedle v kabině, takže ho tázající nemohli vidět, ale jen slyšet jak bolestí křičí, byl nastrčen herec.

A co zbývající 19 procent respondentů, jak ti se zachovali?

Devět respondentů přestalo hrát, když herec začal křičet a sedm odstoupilo, když na figuranta přišly mdloby a přestal i křičet. Ostatní povzbuzováni publikem a moderátorkou poslechli. Kolem odvysílaného pořadu se dodnes diskutuje: Privátní televize se bouří a vnímají to jako útok na sebe, ač program odvysílala veřejnoprávní televize, a prestižní Le Monde se ptal: Může z nás televize udělat mučitele? V článku se konstatuje, že ti, co se minulou středu na televizi dívali, se už nikdy nebudou moc dívat na televizi jako dříve. Psychologové varují před tím, že hry se smrtí smrt banalizují a hlavně snižují kompetenci televize jako média, které by naopak mělo vést diváky k tomu, aby dokázali libovolnou skutečnost přijímat diferencovaně a ne jenom jako hru. Protože hlavní úkol veřejnoprávní televize je vytvářet sjednocující prostředí: tedy každou skutečnost překládat do přirozeného jazyka a odkrývat skrytou tváře různých společenských jevů. Tento pořad podkopal důvěryhodnost televize, která má být základní devizou veřejnoprávní mediální instituce.

Je ale pravda, že se hranice mezi bulvárem a prestižními médii velmi rychle smazává: ukazuje to i ta skutečnost, že na Pulitzerovu cenu je letos poprvé navržen i americký bulvární titul National Enquirer, tedy národní tazatel, který odhalil nevěru top-politika Johna Edwardse.

Autor je novinář a spisovatel