Asi tak je možné zjednodušeně shrnout kampaň odpůrců mírové dohody v Kolumbii. Tedy těch, kteří v neděli ovládli tamní referendum, zda obyvatelé latinskoamerické země souhlasí s paktem, který dojednala vláda prezidenta Juana Manuela Santose s levicovými povstalci z Revolučních gard známých pod zkratkou FARC.

I když ovládli je poněkud silné slovo. K urnám v neděli zamířilo pouhých 37 % obyvatel a ono NE mírové dohodě vyslovila vskutku nepatrná většina z nich – 50,21 %.

Ovšem jakkoli těsný rozdíl byl, tak platí. Santos, byť jeho obliba dlouhodobě klesá, takový výsledek určitě nečekal. Nečekali ho ani povstalci, s nimiž jen pár dnů před hlasováním prezident slavnostně podepsal dohodu, jež se složitě vyjednávala déle než čtyři roky. A trochu překvapený byl jistě i hlavní vítěz referenda – tvář odpůrců dohody, bývalý prezident Álvaro Uribe, který na svou stranu získal většinu voličů.

Beztrestnost pro usvědčené zločince?

Co však rozhodnutí Kolumbijců znamená? Že by chtěli pokračovat ve válce, která si za půlstoletí vyžádala přes 200 tisíc obětí a kvůli níž uteklo z domova přes milion lidí? Tak to určitě ne. Odpůrcům vadí především vyznění paktu, jenž podle nich jde až příliš na ruku rebelům.

Dohoda podle kritiků zajišťovala beztrestnost pro usvědčené zločince, kteří desítky let vraždili, unášeli a mučili místní, s čímž se mnozí obyvatelé země koky a kávových zrn prostě nemohou smířit. Pakt rovněž garantoval zisk určitého počtu křesel v kolumbijském parlamentu ve volbách za dva roky. FARC míří do politiky a chystá se, opět slovy odpůrců, pokračovat v socialistickém „castrochavismu“ venezuelského typu. A jak to nyní vypadá ve zbídačené Venezuele, všichni dobře vědí.

Santos i FARC, jemuž šéfuje Rodrigo Londoňo Echevarria alias Timochenko, po hlasování oznámili, že od míru neustoupí, že znovu usednou k jednacímu stolu a budou hledat kompromis. To ale znamená, že země, jež ekonomicky stagnuje a kterou tíží vysoká nezaměstnanost a další neduhy, si na reformy, které už dlouho nutně potřebuje, bude muset zkrátka zase počkat. Pro prezidenta je totiž vyjednání míru s povstalci alfou a omegou jeho působení v čele země. I to mu někteří vyčítají s tím, že ho ženou především osobní ambice zapsat se do dějin za každou cenu jako mírotvůrce, a to i podepsáním dohody „šité horkou jehlou“.

Hlavní kritik bez plánu

Santos si ostatně ve své snaze posílit platnost dohody naběhl, když ke schválení vyhlásil referendum. To vůbec nemusel a zřejmě svého rozhodnutí lituje. Výsledek ukázal, že není vůbec jednoduché řešit emotivní záležitosti v přímé demokracii. Ostatně své o tom vědí Britové, kteří v červnu překvapivě odhlasovali vystoupení své země z Evropské unie. Kolumbijské referendum ale poukázalo i na globální trend poslední doby – nedůvěru v tradiční politiky a příchylnost k líbivým heslům hlasitých odpůrců.

Svědčí o tom i fakt, že proti hlasovali nejvíce lidé z velkých měst a oblastí, jež válkou takřka nebyly zasaženy. Naopak ti, kteří roky žijí ve stínu hrozeb povstalců a nekonečných únosů a střetů, dohodu v naprosté většině schválili, byť právě těm se musí zajídat představa beztrestnosti pro vrahy jejich blízkých. Zároveň ale volili s vědomím, že po 52 letech bojů je třeba zahájit mírovou cestu i za cenu ústupků. Chytlavá kritická hesla proces jen zpomalí. Mimochodem plán, jak by ta správná dohoda měla vypadat, hlavní kritik Uribe nijak zvlášť nespecifikoval.