Immanuela Kanta fascinovalo „hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“ i představa věčného míru. Jak by se postavil k ruské agresi na Ukrajině? Řečnická otázka, že. Faktem ale je, že Královec alias Königsberg alias Kaliningrad, město, kde Kant strávil celý život, je dějištěm největšího vyhrocení situace mezi Moskvou a NATO. Litva začala uplatňovat sankce EU a do ruské exklávy mezi svým územím a Polskem, dvěma státy NATO, už nepouští z Ruska tranzitní vlaky s uhlím, kovy či stavebními materiály. Moskva to pokládá za útok a vyhrožuje. Je to poprvé za čtyři měsíce války, kdy ruské hrozby míří přímo na území NATO.

„Dochází nám, co všechno se tím tahem najednou ocitlo ve hře?“ Ta otázka padla v českých médiích, ale přináší dva různé výklady. Jeden varuje před konfrontací s Ruskem, jadernou, ba třetí světovou válkou. Odpověď zní takto. Je-li ve hře hrozba jaderné války, oslabuje „mravní zákon v nás“ a realita velí Moskvu nedráždit. Raději si odpustit vše, co by mohla vnímat jako nepřátelský krok přímo z území Západu (Litvy).

A teď druhý výklad. Tvrdí-li Moskva, že blokáda Kaliningradu je bezprecedentní, tak lže. Vždyť samo Rusko blokuje Ukrajinu, s níž oficiálně neválčí. A to tak účinně, že Ukrajina nemůže vyvážet obilí a ozývají se výstrahy před hladem na globálním Jihu.

Není to tedy spíše tak, že litevská blokáda dává Moskvě ochutnat její vlastní medicínu? Že Západ si nenechá „dělat na hlavu“? Pro otázku „Dochází nám, co všechno se ocitlo ve hře?“ najdeme historické situace, kdy padla či měla padnout. Třeba v červnu 1968, kdy reformní KSČ zrušila cenzuru. I to byl z pohledu Moskvy útok, který přispěl k rozhodnutí pro invazi 21. srpna. Ale to měla cenzura zůstat?

I když se napětí kolem Kaliningradu časem uklidní, skýtá obecnější otázku, s níž se chtě nechtě bude potýkat i české předsednictví EU. Jak hledat rovnováhu mezi hrozbou jaderné konfrontace s Ruskem a pocitem, že mu musíme ve všem podřídit? Jak si uchovat tvář?