JIŽNÍ AFRIKA: Po apartheidu a fotbalovém šampionátu – 1
Víc aktuání však byla reminiscence na nedávnou minulost – na oblibu kopané u černošského obyvatestva , zatímco pro bělošskou menšinu rugby byl ten nejsprávnější, nejhodnotnější druh sportovní posedlosti. Teď ale diváci s jakoukoliv pigmentací podporovali svůj tým, vlastenecky fandili celé, nezřídka značně rozhádané Africe, krutě pak zklamáni vyřazením Ghany, posledního zbylého reprezentanta kontinentu v soutěži , v závěrečním dramatu v nastaveném čase při rozstřelu pokutových kopů.
Ze zahraničí a zámoří do změněného státu s hodně novým režimem se přijelo podívat půl milionu zájemců.
Do Jižní Afriky jsem prozatím nahlédl čtyřikrát. Jeden ten pobyt byl dost dlouhodobý – a to se svou rasově smíchanou rodinou, tehdy za apartheidu. Tamější rčení, že lze vytáhnout černocha z buše, ale nikoliv naopak, jsem málo chápal, stejně jako slova znalců místní situace, ujišťujících právě dorazivší návštěvníky, že pokud nebudou mít odpovědi na vyřešení všech problémů komplikované země hned první den po příletu, později, až se trošku rozkoukají, už je určitě nenajdou. Se svými zkušenostmi jsem se pak svěřoval v knížce „Bez Čedoku po Jižní Africe“, vyšla u Škvoreckých v Torontu v roce 1988, rok před kolapsem budovatelů vědecké beztřídní nirvány.
Zákon Population Registration Act z roku 1950 rozdělil společnost do čtyř skupin, vyjmenovaných v jejich klesajícím jakostním pořadí: 1.Běloši (Europeans); 2. Asiaté/ Indové; 3. Míšenci (Coloreds); 4. Černoši (Bantu).
Každá osoba někam patřila, rasová diagnoza uvedena v průkazu totožnosti. V bělošské rodině se narodilo děcko tmavší, kudrnatější a již hrozilo nebezpečí, že zasáhnou byrokratičtí rassenforšerové, věru rassenfušerové, dítě překlasifikují a nebude mu dovoleno chodit do této školy, pod onu střechu. Došlo tak k mnohým potupnostem, blbostem, tragediím.
Jakou totožnost by asi přidělili našemu klukovi? Zájemci o rasové překlasifikování si mohli zažádat u vládního úřadu. Četl jsem výsledky, úřad vyřizoval stovky, ba tisíce žádostí. Nejvíc jich bylo o překlasifikování z černochů na míšence a z míšenců na bělochy, nikoliv ovšem naopak. Též z pár Číňanů udělali bělochy nebo udělili zcela opačné rozhodnutí . Kdo ví, jak bychom byli dopadli.
Mixed Marriages Act a Immorality Act, dva ze sedmi pilířů apartheidu: První zakazoval mezirasová manželství, druhý zakazoval mezirasová obcování. Dopustil jsem se obého a s potomkem - výsledkem zločinu - jsme pochodovali po johannesburgských ulicích. Pěst na oko již nepříliš bdělé. Upřených pohledů sice stále dost, ale byl v nich spíš podiv a zvědavost, nikoliv morální nevole či dokonce náznak nepřátelství.
Zaslechli jsme kravál. Běloška přetáhla zaplacenou parkovací dobu a černý policista přistoupil nasolit jí pokutu. Zatímco vypisoval trestní stvrzenku, rasově háklivá motoristka protestovala a vřeštěla tak dlouho, dokud se nedostavil policista lepší pleti, aby ukončil kárný počin. Pak zaplatila bez odmluvy.
Obhájci apartheidu tvrdili, že to přece nebylo prosazování rasové diskriminace, ale záležitost přirozené, vzájemně příjemné volby. Nehlásáme bělošskou superioritu, ale pouze samozřejmost – naši rozlišnost. My jsme jiní, vy jste jiní. Každý přece raději pobude mezi svými.
Ovšem, když si někdo potrpí jen na blondýnky, nebudu mu zákonem přikazovat, aby občas též hřešil s brunetami. Vládci ale dodrželi jen polovinu závazku – onu separaci. Nedodrželi však slib rovnosti v separovaném vývoji. Například stačilo porovnat kvalitu černošských škol. K ilustraci posloužil i veřejný záchodek. U vchodu do lepší části byl nápis EUROPEAN GENTLEMEN, u té druhé NON-EUROPEAN MEN. Bílé byly DÁMY, nebělošky byly ŽENY
Apartheid byl neudržitelný, neprosaditelný, neuhlídatelný požadavek. V městech žilo přemnoho černochů, jimž zákon zakazoval tam žít. Nepraktičnost dovedla doslova dosáhnout do výšin absurdna. U jednoho z vchodů na hlavní nádraží, zcela nahoře u stropu, kde přece nikdo nehledá instrukce správného občanského chování, jsem postřehl zvětralý, již málo čitelný příkaz této rase vejít tímto směrem a jiné rase jiným směrem do téže haly.
Realizace apartheidu vyžadovala početný byrokratický aparát. Přestavme si moderní totalitní uspořádání společnosti, rozdělené nejen na straníky a bezpartijní, ale i se segregací obyvatel pihovatých a nepihovatých, tvorů tmavovlasých a plavovlasých, s menšinovými právy pro zrzavé a plešaté. A s takovou mohutnou komplikovanou agendou by se musely potýkat mnohé odbory až po uši zaměstnaného úřednictva.
Přítel, tamější lékař, nás vzal na prohlídku laboratoře, kterou spoluvlastnil. Na třech poschodích v mrakodrapu, 250 zaměstnanců pěti rasových kategorií. „Dovedli byste si představit, že by architekt navrhl a my byli ochotni platit za pět druhů záchodů, převlékáren, společenských koutků?“ prohodil.
Hlavním likvidátorem apartheidu byla ekonomika, hospodářské potřeby země. Podíl černošského obyvatelstva jako konzumentů rostl. Výroba a zejména spotřeba vyžadovaly interakci, kontakt – což oficiální ideologie notně omezovala, ba i vylučovala. Banky kráčely v čele pokroku, fungovaly, sloužily, tj. zisk získávaly od všeho obyvatelstva. Profit matka, otec pokroku, měna zůstala v zemi jednotná.
Stupňoval se mezinárodní tlak, bojkot, sankce, domácí nepokoje , s občasným násilím. Nedostatek investic a zájmu zahraničních investorů rovněž přispívaly k ekonomickým potížím a rostoucí realizaci neudržitelnosti současného stavu. V roce 1992 došlo k uspořádání referenda, v němž běloši velkou většínou dvou třetin odevzdaných hlasů se vyjádřili ve prospěch vyjednávání se svým úhlavním nepřítelem ANC – African National Congress. Nelson Mandela, jeho hlavní představitel, a Frederik de Klerk, předseda dosavadní vlády a již povážlivě kolísajícího režimu, se dohodli na jeho pádu - bez krveprolití, bez občanské války. Nobelova cena za mír jim byla odměnou.
Padl nespravedlivý stát, který ale fungoval – leckdo si tak nyní stýská. Spolu s porodními bolestmi se zrodila řada plusů a minusů, spolu s kontrasty málo předvídanými. Jim se budu věnovat příště, když už vuvuzely stoprocentně dotroubily.
Poznámka redakce: Před pár dny vyšla další autorova knížka, tentokrát s názvem Z Hongkongu na ostrov, který nebyl. Zážitky z putování po světě jsou doplněny spoustou autorem pořízených fotek. 224 stran, cena 263 korun.
Neoficiální stránky Oty Ulče
