Mír vyžaduje, aby obě zúčastněné strany věřily, že mírový stav je v jejich národním zájmu, jenže tzv. Palestinci mír nikdy nechtěli a dodnes nechtějí a mír by pro ně byl považován za obrovský neúspěch.

Vzpomeňme si, kdo všechno se od roku 1948 pokoušel zprostředkovat mír mezi Izraelem a palestinskými Araby. Velikáni z obou stran Atlantiku dali v sázku svou osobní prestiž a nikdy z toho nebylo nic víc než dočasné dohody. Ve Spojených státech Republikáni i Demokraté selhali, stejně jako jejich protějšky z „kvarteta“. Dean Rusk, Henry Kissinger, Hillary Clintonová, Condoleezza Riceová, John Kerry, Colin Powell, Tony Blinken a další se snažili o uzavření konečné mírové dohody a vyšli naprázdno - stejně jako prezidenti, pod kterými sloužili.

Jak je možné, že izraelsko- palestinský konflikt stále zůstává nevyřešen?

Nyní se zamysleme nad tzv. Palestinci. Evropští a američtí politici si myslí, že Hamas a Palestinský islámský džihád (PIJ) jsou extremistické teroristické skupiny, zatímco Palestinská samospráva (PA) a s ní spojená organizace Fatah jsou jaksi „umírněné“. Nic nemůže být dále od pravdy. Ačkoli mnozí představitelé Fatahu a Palestinské samosprávy nevypadají jako islámští fundamentalisté, jejich nenávist k Židům a touha zničit Stát Izrael jsou k nerozeznání od vůle členů Hamásu a PIJ. Jejich zloba je tak silná, že jsou ochotni zemřít, aby zabili Žida, jakéhokoli Žida - ne nějakého konkrétního Žida, který jim mohl nějak osobně ublížit.

V průběhu procesu s pachateli zapojenými do sebevražedného atentátu v centru Jeruzaléma ze dne 21. března 2002, při kterém přišli o život 3 Izraelci Gadi (34) a Tzipi (29) Shemeshovi z Jeruzaléma a Yitzhak Cohen (48) z Modi’inu a dalších 86 Izraelců utrpělo různě těžká zranění, vyšlo najevo, že 22letému atentátníkovi Mohammadovi Hashaikaovi, palestinskému policistovi a členovi Fatahu, bylo řečeno důstojníkem zpravodajské služby PA, že ať udělá cokoli, musí zabít alespoň jednoho Žida. Všeobecně je známo, že žádný nacistický důstojník za druhé světové války neřekl jinému důstojníkovi nebo poddůstojníkovi, aby někdy ohrozil sám sebe za účelem vraždění Židů. Ti, kdo shazovali kanystry s cyklonem B, byli na střechách plynových komor a mimo nebezpečí. Příslušníci mobilních vražedných oddílů na východní frontě vraždili židovské muže, ženy a děti a nikdy nebyli v ohrožení svých obětí ani místních obyvatel, kteří jim při tom často pomáhali. Sami tzv. Palestinci často říkají, že milují smrt více než Izraelci život. V době vrcholící intifády a následných vražedných období dosahovala podpora pro teroristické útoky proti izraelským občanům v běžné palestinské populaci 65 procent a více.

Mnozí z oněch slavných státních tajemníků z celého světa tvrdili, že jen malé procento palestinských Arabů se ve skutečnosti přímo podílí na teroru. I když by to podle čísel mohlo být technicky správné, PA a její voličská populace vrahy oslavuje a pojmenovává po nich ulice a budovy. Jak by se nám líbilo navštívit náměstí pojmenované po někom, kdo zabil jednoho z našich rodičů či sourozenců?

Lze namítnout, že Japonci během druhé světové války také páchali zvěrstva a glorifikovali sebevraždu mnoha svými útoky kamikadze na americké vojáky a námořní lodě. Když tedy Japonci dokázali uzavřít mír a stát se pevným spojencem USA a Západu, proč by tzv. Palestinci nemohli jednoho dne změnit kurz a uzavřít mír s Izraelem? Vidíme, že fanatická oddanost zabíjení nepřítele nemusí nutně bránit míru mezi bývalými bojovníky. To je sice pravda, ale v palestinském pohledu na Izrael je ještě jedna okolnost.

Zášť k Izraeli a Židům je pouze jedním z důvodů neúspěšných snah o mír po celých 75 let existence Izraele. Druhým důvodem je každodenní neustálé vymývání mozků celé palestinské populace.

Zeptáme-li se palestinských Arabů či jejich mezinárodních příznivců na historii této části Levanty, řeknou vám, že na území dnešního Izraele, Gazy a „Západního břehu Jordánu“ (Judeje a Samaří) existoval palestinský stát - „od řeky k moři“ . V roce 1948 se objevili Židé a zabrali asi polovinu a zbytek ukradli v roce 1967. Považují tedy Izrael za zcela nelegální stát, a pokud jim budeme naslouchat, budou nám to tvrdit. Oni - na rozdíl od našich vážených tajemníků - nepovažují události roku 1948 za legitimní zrod národa a události šestidenní války v roce 1967 za nějaký přežitek; spíše vidí rok 1948 jako katastrofu „Nakba“ ji nazývají a připomínají si ji každý rok od roku 1948.

Nevidí žádné legitimní místo pro židovskou vlast a všechny argumenty o tom, že Židé jsou v Zemi izraelské již 3500 let nebo že Židé kupují půdu pro kibucy a mošavy, neznamenají nic pro ty, kteří věří v neexistující „palestinský stát“ před rokem 1948. Izrael je podle nich teroristický a nelegální stát, navíc s režimem „apartheidu“.

Jediný skutečný rozdíl mezi palestinskými frakcemi spočívá v tom, že Hamas, PIJ a Lidová fronta pro osvobození Palestiny (LFOP) prohlašují, že chtějí vymazat Izrael z povrchu zemského, naproti tomu „umírněná“ PA pouze při rozhovorech se západními představiteli praví, že existuje půda pro dva státy.

Je třeba si uvědomit, že PA odmítla jakýkoli návrh, který by Izraeli umožnil mít obranyschopné hranice, a to není náhoda. PA se chce Izraele zbavit stejně silně jako Hamás, ale jednoduše si užívá miliardové mezinárodní pomoci, která je spojena s předstíráním, že má zájem o mír. Kdo věděl, že Jásir Arafat se z Bílého domu, kde podepsal dohody z Osla, vydal rovnou do mešity v Jihoafrické republice, kde slíbil „milion mučedníků“, kteří půjdou dobývat Jeruzalém?

Skutečnost, že Osmané vládli tomuto regionu až do první světové války a po ní Britové ovládli Egypt, Palestinu, Jordánsko a další země, neznamená pro tzv. Palestince ani jejich Židy nenávidějící stoupence na univerzitách a v mezinárodním antisemitském hnutí BDS vůbec nic. To, že nikde nikdy neexistoval „Palestinský stát“, je pro antisemity na celém světě prostě nepohodlný fakt. I po roce 1948 byla Gaza pod brutální egyptskou nadvládou, zatímco Judeu a Samaří (“Západní břeh Jordánu“) si Jordánsko nárokovalo jako svůj. Až do nedomyšlených dohod z Osla v roce 1993 neměli palestinští Arabové jaktěživ vládní kontrolu nad centimetrem čtverečním jakékoli půdy.

Tzv. Palestinci a jejich antisemitští zastánci si však na historii příliš nepotrpí. Jde jim o to, aby tradiční nenávist k Židům přeměnili v nesmiřitelné nepřátelství k Izraeli a naopak. K přesvědčení antisemity v Evropě nebo na univerzitní půdě, aby nenáviděl Stát Izrael, není třeba mnoho.

Nyní vezměme obě části dohromady. Máme lidi přesvědčené, že mají zemi, kterou jim ukradla banda evropských Židů, kteří využili holocaustu k tomu, aby jim sebrali jejich zemi, přitom více než polovinu izraelské židovské populace tvoří potomci vyhnanců z arabských zemí a Íránu, tj. Židů, kteří žili na Blízkém východě neustále, dávno před tím než ho podmanili a následně ovládli muslimové. Spojme to s mentalitou, která je plná zloby za krádež jejich neexistující země. Výsledkem je palestinská neústupnost. Jednoduše nemají zájem uzavřít mírovou dohodu, která by vyžadovala uznání legitimního Státu Izrael a ponechání ho ve vojenském bezpečí.

Západ však nadále obviňuje Izrael, protože má na něj obrovské páky. Již bývalý americký prezident Obama zastavil dodávky raket Hellfire během války mezi Izraelem a palestinskými teroristy z Hamasu roku 2014, zatímco evropské země běžně přidávají izraelské výrobky vyrobené za linií příměří z roku 1948 na černou listinu.

Pokud Západ chce mír mezi Izraelem a tzv. Palestinci, měl by jim říci, že jsou odkázáni sami na sebe. Prosby o mír vedly jen k utrpení palestinských Arabů, kteří zůstali v bídných uprchlických táborech, a také Izraelců, kteří ztratili své blízké nebo byli zraněni při palestinských teroristických útocích.