Když jsem poprvé vstoupil do specializovaného obchodu s papírem, ztratil jsem řeč. Samozřejmě jsem věděl, že papír je v Japonsku používán často, ale to co jsem uviděl, jsem přece jenom neočekával. Několik pater zasvěcených jedné jediné věci. Papíru. Papíru různých barev, různých velikostí a různých typů.

Jak to souvisí s kaligrafii? Jednoduše, na papír, který koupíte v Evropě, prostě kaligrafii psát nelze. Papír, na který chcete psát, musí mít správné vlastnosti. Ani příliš hladký ani příliš hrubý, tak akorát, aby po něm štětec správně klouzal. Papír musí tuš ze štětce správným způsoben sát, nesmí se příliš rozpíjet, ale trošku ano. A hlavně tuš se musí do papíru správným způsobem vsáknout, aby pak při dalším spracování nedošlo k rozpití již hotového díla. Papír je prostě základ.

Tradiční a velmi kvalitní japonský papír - waši se vyrábí z lýka tří keřovitých rostlin kózo, gampi a micumata, a bývají do něj přidávány různé příměsi dalších materiálů. Také je možné použít bambus, konopí a rýži. Tradičně je papír ponechán nebělený - v jeho přirozeném zbarvení, různě strukturálně pojednaný nebo tónovaný. Základní vlastností tohoto papíru je nízký stupeň zaklížení, resp. dobrá schopnost přijímat tuš.

Při prvních cvičeních určitě takový papír nepoužijete. Utrhlo by vám to srdce. Staré japonské noviny, to je to pravé. Nastříhat pěkně na správnou velikost a alou malovat. Papír musí vědět, kdo je zde pánem. Nejprve štětcem z leva do prava a zpět, štětec vzpřímeně, vaše tělo též a nehrbit se. Správně dýchat, aby tuš vytékala ze štětce rovnoměrně. Pak šnek, spirála, kaligrafické irimi-tenkan. Nakonec základní tahy štětcem. Základní tahy, ze kterých se později stanou znaky. Pak ale přijde ta chvíle, kdy ucítíte, že na novinovém papíru nelze dosáhnout pokroku, že už vám nepomáhá, spíše vás brzdí. Nastal ten pravý okamžik. Sáhnete po čistém archu rýžového papíru, proti světlu je krásně vidět vzor síta, na kterém papír vznikal. Položíte ho před sebe, zatížíte těžítkem a přiložíte štětec plný tuše na jeho povrch. A nastane katastrofa.

Papír, jako by vás chtěl otestovat, začne plnout silou sát ze štětce tuš, která se krásně rozlévá do obrovité kaňky. S hrůzou v očích pohnete štětcem a snažíte se namalovat linii, čáru, která má začátek a konec. Při pokusu zvednout štětec se zvedá i papír. Nakonec se povede jej přidržet a štětec odložit. Vaše ruce rychle zmuchlají svědka prvního neúspěchu a honem se snaží jej nahradit novým listem, zatímco s vážnou tváří a rudýma ušima ignorujete pobavené úsměvy vašich japonských spolužáků.

Podložka – shitajiki (štadžiki)

Aby bylo možné pohodlně psát a nemít starost o tuš, která prosákne papírem, používají žáci i kaligrafové podložku. Je vyrobena z tenkého filcu a žáci na ní mají většinou vyznačenu mřížku a značky, které slouží ke správnému rozvržení díla na plochu papíru a také k udržení svislé linie při psaní více znaků. Je možné též použít jakoukoli náhradu, ale filc má tu vlastnost, že krásně saje a tak odvede přebytečnou tuš a posléze nešpiní.

Těžítko – bunchin (bunčin)

Při psaní kaligrafie je nutné papír něčím zatížit. Nejlépe těžítkem. Ta existují též v nepřeberné formě a velikosti a bývají nejčastěji kovová. Některá jsou přímo uměleckými výtvory a náležitě drahá. Jako těžítko může slouřit pár kamenů vhodného tvaru a dostatečně těžkých. Těžítkem se papír zatíží v horní části, pokud je jedno, nebo v horních rozích. Spodek papíru se pak přidržuje prsty ruky, která nepíše.

Razítko – hanko

To je kromě třecího kamene taková třešnička na dortu. Razítko kaligraf používá k signování svého díla. Všechny výše uvedené věci se dají snadno koupit v obchodě. Jsou neosobní, a stávají se vaše, teprve když je začnete používat. Osobní razítko, které slouží k podepsání vaší kaligrafie, je něco úplně jiného. Nejčastěji jsou razítka vyrobena z měkkého kamene, do kterého jsou vyryty znaky reprezentující jméno kaligrafa nebo jiný motiv. Většinou jsou vyrobena v páru, negativní a pozitivní (hakubun, shubun). Dají se koupit, můžete si je vyrobit a můžete je získat od učitele.

S úsměvem vzpomínám na dobu, kdy jsem také toužil mít své razítko. Učitel s pobaveným usměvem vyslechl mou skromnou repliku: "že by jako to nebylo marné, že jednou přeci jen přijde den, a že … bych si třeba nějaké koupil. Jako pro začátek."

Chvilku tiše přemítal a pak odpověděl: "Ano Stefan san, když budeš pečlivě cvičit, jsem si jist, že ten den jednou přijde, zatím ale …. je potřeba otřít stoly a připravit učebnu."

A tak jsem šel otřít stoly a hřála mě myšlenka, že jednou snad možná přijde den a já budu mít své vlastní hanko. A možná, ne to koupené v obchodě, ale od mistra řezbáře, ryté rukou a se jménem, které mi dal učitel.