Japonsku nepomohla ani „abenomika“. Zkušení investoři zůstávají vůči zemi skeptičtí

Generace investorů a portfolio manažerů, kteří zahájili kariéru začátkem 90. let, má silně zažité jedno dogma: do japonských akcií se neinvestuje. Japonsko je zakázaná toxická zóna, kde koncem roku 1989 explodoval finanční ekvivalent nukleární nálože s dlouhým poločasem rozpadu. Vstup jen na vlastní nebezpečí, riziko těžkých ztrát je mnohem větší než šance na výnos.

A tak tomu vskutku bylo. V prosinci 1989 akciový index Nikkei dosáhl rekordní hodnoty 38 957 bodů. O deset let později byl na úrovni 18 934 bodů. Za dalších deset let poklesl na 10 546 bodů. V Japonsku přestaly platit poučky investičních manažerů, že akcie je vhodné držet na minimální doporučenou dobu pěti let. Totéž platí pro komerční nemovitosti, jejichž hodnota spadla během 90. let na pouhou pětinu.

Problém zvaný úvěrová expanze

Obvykle platí, že propady akcií a nemovitostí bývají během pěti let kompenzovány dlouhodobým růstovým trendem. Dlouhodobý investor by měl teoreticky pouze vydělávat. Pokud neztratí nervy. Na vyspělých trzích toto pravidlo funguje docela dobře. Proč právě Japonsko je výjimkou?

Příčinu je třeba hledat v úvěrové expanzi. Od roku 1980 do roku 1990 objem podnikových úvěrů v japonské ekonomice rostl průměrným ročním tempem 10,4 procenta. V červenci 1989 nebyla v desítce největších světových bank žádná jiná banka než japonská. Začátkem 90. let praskla úvěrová bublina. Úvěry byly z valné části investovány do ztrátových projektů. V terminologii Ludwiga von Misese a rakouské ekonomické školy šlo o rozsáhlé množství malinvestic (z latinského malus = špatný). Malinvestice měly za následek vleklou bankovní krizi.

„Kolaps cen akcií a nemovitostí vedl ke kolapsu hodnoty zástav za podnikatelské úvěry,“ píší Michael Bordo a Olivier Jeanne ve sborníku Deflation: Current and Historical Perspectives . „Pokles cen dále zasáhl bankovní systém a mnohé banky učinil nesolventními. Pád cen akcií a nemovitostí snížil hodnotu bankovního kapitálu, neboť v Japonsku bylo komerčním bankám dovoleno investovat vlastní kapitál do akcií.“

Co dělala centrální banka? Proč během 80. let bezhlavě nafukovala finanční bublinu? Bank of Japan dlouho fungovala na základě zákona z roku 1942. Tento zákon ukládal jako cíl měnové politiky „maximalizovat ekonomický potenciál země“ za účelem „dosažení národních cílů“. Guvernér centrální banky mohl být odvolán ministrem financí, pokud neplnil své úkoly správně podle názoru vlády: válečný původ této zákonné konstrukce je jasně patrný!

Během 80. let se Bank of Japan opravdu snažila podporovat hospodářský růst nízkými sazbami. Když pak na přelomu let centrální banka začala úrokové sazby překotně zvyšovat, byl to nejhorší možný čas pro podobný krok.

Během 90. let úvěrový růst zpomalil na 1,4 procenta ročně. Japonské banky pocítily tíhu špatných úvěrů a omezily úvěrování. Ceny bankovních akcií postupně padaly k nule, jak jedna banka za druhou postupně krachovala. Zároveň klesaly i ceny nebankovních akcií, což byl rovněž problém vzhledem k silné propojenosti komerčních bank s burzou. Od roku 2000 do roku 2010 objem úvěrů klesal o 2,1 procenta ročně. Hospodářský růst, který během let 1970–90 činil v průměru 4,5 procenta ročně na hlavu, zpomalil od roku 1990 na 1,5 procenta ročně. (Japonská stagnace bývá dávána do souvislosti s nepříznivou demografickou situací, ale takto náhlou změnu nelze vysvětlit jen demografií.)

Budování státního dluhu

Různé japonské vlády se pokoušely řešit krizi stále stejným způsobem: keynesovským utrácením. Tak se „podařilo“ vybudovat státní dluh v hodnotě 255 procent HDP. Kromě velmi důkladné diskreditace Keynesova fiskálního multiplikátoru (teorie, že vládní výdaje mohou nastartovat růst) se této politice nepodařilo nic dalšího.

Když se koncem roku 2012 stal premiérem Šinzó Abe, vyhlásil ambiciózní program oživení se třemi složkami. „Abenomika“ zahrnovala snížení byrokratické zátěže, masivní devalvaci jenu a – div se světe – masivní keynesovské utrácení. Vládní výdaje měly být financovány zvýšením daně z obratu (obdoba DPH).

Jenomže člověk míní – a devalvace jenu o třetinu hodnoty společně se zvýšením daně způsobila pokles soukromé spotřeby. Ambiciózní plán záchrany tak naopak poslal ekonomiku do recese. Zvýšení daně z obratu bylo přitom mírné, jen o tři procentní body. Přesto japonské domácnosti, jejichž rozpočet je poměrně napjatý, reagovaly snížením spotřeby.

Abenomika nicméně potěšila investory. Zisky některých exportních společností rostou i dvojciferným tempem. Akciový index Nikkei posílil během Abeho vlády o více než 70 procent. I po započtení slabšího jenu je to slušný výkon. Mladší generace investorů možná opět vezme Japonsko na milost. Střední generace, která pamatuje začátek 90. let, ovšem zůstane skeptická vůči vládním experimentům v rozpočtové i měnové politice. Japonsko pro nás navždy zůstane zemí, která naprosto paradoxně vzhledem ke své technické vyspělosti neovládá veřejné finance.

LN, 22.14.2014

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners