20.6.2021 | Svátek má Květa


IZRAEL: Židovská vesnice - mošav

19.8.2014

Co je to vlastně mošav? - Slovo mošav znamená asi tolik jako „sedadlo" nebo "sídlo“. Mošav může být sedadlo v autě, ale také mandát, „křeslo“ v parlamentě nebo „rezidence“, tedy bydliště.

„Mošav - to je vesnice ve svých začátcích,“ říká Šaul, který v roce 1951 pracoval jako tajemník Židovské agentury pro Izrael (Jewish Agency) v mošavu Matta ležícím mezi Jeruzalémem a městem Bejt Šemeš. Novými přistěhovalci, kteří se zde usadili, byli především starší lidé z Maroka. Krom právě postavených obytných domků nebylo tenkrát ve vesnici ještě nic. Židovská agentura tehdy prosila o symbolický příspěvek, aby mohla příslušníkům mošavu zajistit nemocenské a sociální pojištění. „Ani ten však,“ vzpomíná Šaul, „nemohli tito přistěhovalci ze severní Afriky zaplatit ...“

Název „Matta“ pochází z Bible, stejně jako tolik jiných místních pojmenování. V překladu znamená „plantáž“ nebo „setba“ a má být připomínkou veršů 29. a 30. z 34. kapitoly proroka Ezechiele: „Dám pro ně povstat znamenité setbě a nebudou už v zemi souženi hladem ani už nebudou snášet hanění národů. I poznají, že já, Hospodin, jejich Bůh, jsem s nimi a oni jsou můj lid, dům izraelský, je výrok Panovníka Hospodina.“ Kdo se setká s obyvateli Matty dnes, může se o splnění tohoto zaslíbení přesvědčit na vlastní oči.

Často se v jednom mošavu usazovaly skupiny přistěhovalců ze stejné země. Židovští přistěhovalci z arabských zemí byli zbožní a ovládali hebrejštinu, kterou si osvojili pravidelným modlením a návštěvami synagogy. Komunistická ideologie, která vládla ve většině kibuců, jim byla cizí. „Kibucy byly pro mladé lidi a pionýry,“ říká Šaul a vypráví, že to bylo židovské náboženské hnutí Poel Ha-Mizrachi, které jemu a jeho sestře - dvěma židovským sirotkům ze Sýrie - pomohlo s přistěhováním do země. Nejdřív je ovšem ubytovali v kibucu. Pojmenováním Mizrachim se dodnes označují orientální Židé z islámských zemí jako Jemen, Maroko, Irák, Turecko nebo Sýrie.

Merav vyrostla v mošavu Uria v kopcovité krajině středomořského pobřeží. Její rodiče se přistěhovali z Persie. “Nemyslete si, že přistěhování do Izraele bylo pro mé rodiče snadné. Tatínek býval váženým bankovním úředníkem, hovořil mnoha jazyky,“ vypravuje Izraelka. „Maminka byla zvyklá na určitý blahobyt. V Izraeli museli nejprve do tranzitního tábora. Po vzniku státu zde nebylo vůbec nic. Rodiče museli postupně rozprodat i své stříbro a vzácné perské koberce, jen aby měli co jíst. Pak se usadili v mošavu Uria a tatínek začal pracovat v kravíně. Maminka vypomáhala v mateřské školce.“

Meravini rodiče David a Ester přišli do Izraele se šesti dětmi. První z nich se narodilo, když bylo Ester teprve 16 let. Tak tomu tehdy bývalo v Persii běžné. Židovští rodiče provdávali své dcery velice brzy - ze strachu, aby jim muslimové děvče neunesli. „Babička, která se s námi tehdy také přistěhovala do Izraele,“ pokračuje Merav ve svém vyprávění, „se vdala už ve věku devíti let a první děcko měla ve dvanácti.“ Sedmé dítě se pak Ester narodilo v mošavu - a po dalších jedenácti letech přišla na svět Merav.

Její velcí sourozenci stáli tehdy již povětšině na vlastních nohou. Merav byla mazlíčkem rodiny. Ráda vzpomíná: „Na naší zahrádce rostla granátová jablka, citróny, olivy, fíky, různé popínavé rostliny a kaktusy. Běhávala jsem přes zahradu ke své houpačce zavěšené na vysoké borovici - a za mnou maminka s nějakou dobrotou. Tatínek mě brával na výlety do kopců. Za jasných dní jsme měli výhled až k moři. Dodnes vím, jak mi na jedné takové toulce docela klidným hlasem řekl: „Merav, dej pozor!“ a ukázal na obrovitého hada hada, který se vinul po keři hned u mých nohou. U nás na dvorku zlikvidoval tatínek těch hadů tisíce.“

K Meraviným dětským vzpomínkám patří i šabaty, kdy se z Jeruzaléma do mošavu sjížděli všichni tatínkovi bratři s rodinami, aby zde strávili den odpočinku. „Tatínek vždycky pronášel požehnání. Byl potomkem Áronovým, tedy knězem. Ještě vím, jak si vždy o velkém svátku smíření, Jom kipur, u vchodu do synagogy vyzouval boty a šel bos ke skříni pro svitek tóry. Nikdy také nezapomenu na onen Jom kipur,“ vypráví dále, „kdy vypukla válka a my jsme utíkali ze synagogy domů zapnout rádio, což bychom o tak posvátném dni jinak nikdy neudělali.“

Už před založením státu vzniklo šedesát mošavů. Ty první, jako třeba Nahalal založený na jizre´elské rovině již roku 1921, vybudovali tehdejší kibucníci. V dvojjazyčném svazku vydaném německy a hebrejsky s názvem „Ort der Zuflucht und Verheißung“ (Místo útočištné a zaslíbení) se líčí vznik mošavu „Šavej Cijón“ - „Siónští navrátilci“. Pod nadvládou NSDAP se v Německu životní podmínky lidí židovského původu stávaly stále nesnesitelnějšími. Současně prováděl Židovský národní fond nábor pro nový život v britském mandátu Palestině. „Do Galileje“ - tak se jmenovala brožurka, jejíž obálka nesla vyobrazení židovských pionýrů bojujících s bažinami.

Také ve Württembergu se štvalo proti Židům. Zmíněná kniha uvádí výrok Paula Richarda Entemanna z města Calwu: „Postaráme se, aby nás [Židé] opustili. Z hlediska světových dějin je lhostejné, zda tohle ´požehnání´ opustí Německo v roce 1935 nebo v roce 1980.“ Skupina lidí ze schwarzwaldského města Rexingen proto dospěla k rozhodnutí, že se společně vystěhují. Než se rexingští Židé definitivně rozhodli pro pás země blízko německo-židovského sídliště Naharia na středomořském pobřeží, vyslali své lidi na výzvědy. Ti s německou důkladností zkoumali kvalitu půdy, aby zjistili, co se vyplatí pěstovat. Kulturnímu šoku se však navzdory dobrým přípravám stejně nevyhnuli: „Kolem samí Arabové, cizí lidé z jiného světa.“ Před moskyty a vedrem nebylo úniku.

Pro své puntičkářství a přesnost byli němečtí Židé mezi Izraelci brzy známí coby „Jeckes“. Nezřídka to byli oni sami, kdo v orientálním Izraeli působili jako „cizí lidé z jiného světa“. O naharijských Jeckes se vypráví, že jim po celá desítiletí připadalo snazší se stydět, že umějí jen německy, než se naučit hebrejsky. Chtít v roce 1938 vybudovat u Středozemního moře švábskou vesnici byl nesnadný úkol. Nejprve bylo nutno zřídit hlídkovou věž, která současně sloužila jako vodárenská. Okolo sídliště se musela postavit ochranná zeď. I když si noví židovští přistěhovalci své pozemky právoplatně zakoupili, podnikali proti nim Arabové stále nové útoky. Aby se vesnice mohla ubránit, muselo být vše postaveno za jediný den. Lidé bydleli v nouzových barácích bez podlahy, rodiny i manželské dvojice byly zpočátku rozděleny. O děti se pečovalo na bezpečném místě. Některé ženy i děti a především také starší členové rodin ještě setrvávali v Německu.

Jak velkou radost měli všichni z prvních slepic a z prvního traktoru. Chtěli chovat dobytek. Jenže která kráva snese tohle ovzduší? Trvalo to celé generace, než konečně vzniklo křížením izraelsko-fríské plemeno krav, které dávají velmi chutné mléko a mají obrovskou dojivost.

Dnes má každý mošav internetovou stránku, na níž se představuje a líčí svou historii až po aktuální pracovní a kulturní nabídky. Jedním z nejmladších mošavů vzniklých teprve v 80. letech minulého století je mošav Šilat v blízkosti Modinu, známého z apokryfních Makabejských knih. Když OSN vydala v prosinci 1975 rezoluci, podle které je sionismus totožný s rasismem, založila skupina izraelských důstojníků obec Šilat, jejímž smyslem bylo hustěji osídlit zem v těsném sousedství starých linií příměří z roku 1967, tzv.“zeleného pásu“.

„Šilat“ je zkratka 8. verše 16.žalmu „Stále si stavím Hospodina před sebe“, který se stal částí každodenní židovské modlitby. V zemědělství tehdy nastala krize. Mošav Šilat měl proto spojit dohromady několik různých rodinných podniků, včetně průmyslových. Nakonec se Šilat zapojil do hnutí Oved Cijoni - „sionistický dělník“. Vybudovali tehdy z ničeho první ulice, elektrické i vodovodní přípojky a také první veřejný telefon. Dnes se oblast kolem Modinu vyvíjí v jednu z nejmodernějších metropolí mezi městskými aglomeracemi Tel Avivem a Jeruzalémem.

Každou chvíli se některá z těchto židovských vesnic proslaví něčím zvláštním. Tak například z achituvských skleníků (Achituv je mošav v Cheferském údolí u města Chadery, založený iráckými Židy) pochází 55 procent všech izraelských okurek. Ze Šácháru, mošavu v lachišské oblasti, který založili Židé ze severní Afriky a z Indie, pocházejí překrásné orchideje. První původně jemenský mošav Éljášív - „Hospodin přivádí zpět“ - je znám jako „hlavní město dětí v pěstounské péči“. Již čtyřicet let si tam každá čtvrtá rodina bere děti do této péče a s láskou se o ně stará. Mošav Ramot na Golanských výšinách je proslulý svými pokoji k pronajmutí a tím, že tam hosty opravdu hýčkají.

Mošavy už nejsou tím, čím bývaly. Lidé už se nesetkávají u studny, kam dřív chodili pro vodu, a leckteré kurníky se proměnily v solária. V mála z těchto vesnic si ponechali krávy. Z mnoha mošavů se staly honosné vilové čtvrti. Dnes existují lidé, kteří sice bydlí v mošavu, ale sotva mají představu o tom, co takový mošav vlastně je. Proto naše dlouhé vyprávění.

© Krista Gerloffová
Překlad z němčiny Ivana Kultová
www.wilberforce.cz



Postarejte se o svou fyzičku i během léta. Soutěžte s pečivem Fit den o hodinky GARMIN
Postarejte se o svou fyzičku i během léta. Soutěžte s pečivem Fit den o hodinky GARMIN

Načerpejte energii díky chlebům Penam Fit den, které jsou určené pro každého, kdo chce být fit. Díky vysokému obsahu vlákniny vás zasytí na delší...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.