K diskusi o všeobecné branné službě

Každý občan a trvalý obyvatel státu Izrael je ve věku 18 let povolán k vojenské službě, muži na tři roky, ženy na dva. Až do věku 45 let mají muži kromě toho ještě každý rok být na jeden měsíc k dispozici pro záložní službu "podle potřeb armády". Tak to předepisuje zákon židovského státu. Ve skutečnosti si ovšem odslouží svou povinnost v armádě sotva polovina těch, na něž se branná povinnost vztahuje.

Arabští občané – dvacet procent obyvatelstva – jsou od vojenské služby osvobozeni. Další výjimky jsou udělovány z náboženských, tělesných nebo psychologických důvodů. Tak armáda z branné povinnosti uvolňuje osoby s "nízkými pohnutkami", s "kriminální minulostí" nebo propadlé drogám. V poslední době se vojenské službě vyhýbalo stále více osob z politických nebo náboženských důvodů.

Už v r. 1948 první ministerský předseda Izraele David osvobodil od branné povinnosti ultra-ortodoxní studenty talmudu. Šlo tehdy asi o 400 osob, 0,07 % obyvatelstva. Takzvaní "haredim" (zbožní), jak sami sebe nazývali, považovali židovský stát za čistě lidské a rouhavé dílo, kterým se předbíhá kralování Mesiášovo. Ben Gurion si jich však přesto vážil jakožto duchovní elity, která podstatně přispěla k zachování židovské identity v diaspoře a v průběhu holokaustu utrpěla nadprůměrně vysoké ztráty.

V prosinci 1998 uložil Nejvyšší soud Knesetu vypracovat zákonnou úpravu branné povinnosti pro studenty talmudu. Osm měsíců nato pověřil Ehud Barak jako předseda vlády zvláštní výbor pod vedením soudce Cvi Tala vypracováním předlohy příslušného zákona. V dubnu 2000 představil Talův výbor takzvaný "Talův zákon", který do července 2002 prošel všemi parlamentními úskalími a nabyl platnosti. Tento zákon umožňoval studentům, kteří tóru prohlásili za svůj studijní předmět, odložit nástup do armády až do ukončení studia – s tím praktickým důsledkem, že převážná většina těchto studentů nevykonává ani vojenskou ani civilní náhradní službu.

V uplynulých letech se z úpravy míněné původně jako výjimka vyvinul jeden z největších sporů v izraelské společnosti. Příkop mezi sekulární a náboženskou stranou není přitom jediným zdrojem diskusí mezi Izraelci, konfliktní potenciál nepředstavuje pouze branná povinnost. Jsou tu palčivé problémy společenské a hospodářské, napětí v zahraniční politice i vnitropolitická. V takovém prostředí se z ultra-ortodoxních stran stal v nejrůznějších střetech jazýček na vahách a ukázaly se jako mimořádně úspěšné v prosazování svých zájmů. Talmudské školy jsou dnes podporovány státem v přepočtu na eura téměř 20 miliony ročně, jejich studenti žijí – sice velmi skromně, ale přesto – ze sociální podpory 500 eur měsíčně.

Přitom uvolnění odhadovaných 54 000 až 70 000 mladých mužů od vojenské služby – mužů, kteří se nikdy nezačlení mezi pracující daňové poplatníky – představuje pouze část rozmíšky, v níž se sekulární střední vrstva brání tomu, že musí nést hlavní břemeno zajištění bezpečnosti státu. Demonstrace v létě 2011 vynesly záležitost těchto Izraelců, kteří se cítí využíváni, do ohniska světové pozornosti.

Počátkem roku 2012 prohlásila odstupující předsedkyně Nejvyššího soudu Dorit Beinischová "Talův zákon" za neústavní a požadovala do července takové řešení, které bude odrážet základním zákonem zaručenou rovnost všech občanů.

Ministr obrany Ehud Barak armádě nařídil zákon o branné povinnosti z r. 1986 konečně prosadit a předložit praktické návrhy, jak ultra-ortodoxní začlenit do vojenské služby. Kneset se novou zákonnou úpravou pro haredim a Araby bude zabývat v říjnu po letních prázdninách. Z pověření vládnoucí strany Likud již na návrhu zákona pracuje bývalý náčelník generálního štábu a místopředseda vlády Moše Yaalon. Podle jeho představ by armáda měla nabídnout nové jednotky a kariérní plány speciálně pro ultra-ortodoxní vojáky. Yaalon požaduje zřízení systému civilní služby pro ultra-ortodoxní v rámci policie, požární a záchranné služby, vězeňství nebo péče o seniory.

Fronta se však nerýsuje pouze mezi táborem sekulárním a náboženským. Dalekosáhlé diskuse probíhají i uvnitř ultra-ortodoxní společnosti. V srpnu požadovala "Rada učenců tóry" ultra-ortodoxního hnutí Degel HaThora na vládě ukončení "vlny štvanic proti zbožným", obzvláště proti "svatým studentům tóry, jejichž zásluhou svět dosud ještě existuje". Následné spory o duchovní hlavu litevských haredim, rabína Josefa Šalom Eljašiva, který v červenci zemřel ve věku 102 let, vrhly však stín i na rozhodnutí tohoto úctyhodného grémia.

Vedle konzervativců, kteří by nejraději všechno zachovali při starém, stále větší skupina "zbožných" požaduje větší aktivní účast na společenském životě ve státě Izrael. Hnutí "Haredi Tov", "dobrých zbožných", se přimlouvá za začlenění výuky tóry do školního systému, vojenské služby i do světa práce – a získává stále větší politický vliv.

Dnes slouží v armádě už kolem 2 200 haredim, v jednotkách s malebnými jmény jako "Necach Jehuda" (Judova věčnost). Do těchto ultra-ortodoxních jednotek nemají ženy zásadně přístup a vojáci zde konají všechny své náboženské povinnosti. Pouze první dva roky se soustřeďují na vojenské úkoly. Potom mají možnost s podporou a na náklady armády složit dodatečnou maturitu nebo získat dovednosti v technickém oboru. Více než 90 % ultra-ortodoxních, kteří sloužili v armádě, najde pak uplatnění na trhu práce.

Nacionálně náboženským židům je dávána už řadu let možnost v rámci systému "Hesder" kombinovat studium talmudu s prodlouženou vojenskou službou. V srpnu 2012 se do systému Hesder přihlásilo 450 rekrutů. 85 procent těchto vojáků slouží v bojových a elitních jednotkách, což je vysoko nad obvyklým průměrem. Rovněž na velitelských pozicích a v důstojnických školách jsou náboženští nacionalisté zastoupeni nadprůměrně.

Mladé ženy, které se přihlásí k náboženskému životnímu stylu, jsou branné povinnosti zproštěny. Mnohé z nich vykonávají civilní službu – tato možnost je otevřena též arabským Izraelcům. Arabové pak mohou svou civilní službu dle přání vykonávat v arabském sektoru izraelské společnosti.

Členové vlády usilují o povinnou civilní službu pro izraelské Araby. Jejich političtí mluvčí v tom ovšem cítí ohrožení jejich identity. Především ti izraelští Arabové, kteří se sami označují jako "Palestinci s vnuceným izraelským občanstvím", se bouří proti snahám o zrovnoprávnění jejich sekulárních spoluobčanů. 85 procent Arabů, kteří absolvovali civilní službu, nemá prý potom žádný problém s Izraelem, který se definuje jako "židovský a demokratický stát". Arabové konající civilní službu tvrdí, že v izraelské společnosti se jen zřídka setkávají s diskriminací a s rasismem už vůbec ne. "Když si nějaký Arab stěžuje na diskriminaci," říká jeden nežidovský příslušník civilní služby v Jeruzalémě, "zeptejte se ho prostě, jestli sloužil v armádě nebo civilní službě. Při plnění stejných povinností má každý stejná práva a výsady." Pro mladé Arabky, které se i v "jediné demokracii Blízkého východu" nezřídka cítí svou rodinou omezovány pouze na vlastní domácnost, je civilní služba příležitostí k úniku a ke společenskému vzestupu.

Proti povolávání Arabů do vojenské služby se vyslovují i sionističtí Izraelci. "Nechte Araby doma!" píše jeden čtenář listu Jerusalem Post. "Věří snad někdo, že si v armádě budou počínat méně zrádně než v parlamentu?" Otevření nepřátelé židovského státu skutečně vystupují na veřejnosti stále viditelněji jako "Arabové" nebo "Palestinci". Mnozí Izraelci arabského původu, kteří volí sionistické strany, nechávají se v sionistických stranách volit do nejpřednějších pozic, loajálně vykonávají vojenskou nebo civilní službu, sami sebe na dotaz označují jako "Izraelce" a navenek jsou od svých židovských spoluobčanů k nerozeznání.

Nikoli nepatrná část arabských občanů Izraele se k vojenské službě hlásí dobrovolně – mezi nimi mnoho Beduínů – ačkoli podle zákona branné povinnosti nepodléhají. Drúzská a čerkeská menšina v Izraeli se už před desetiletími kolektivně zavázaly k povinné službě svých mladých mužů v izraelské armádě.

Tak zápasí izraelská společnost v oblasti všeobecné branné povinnosti – jako i v řadě jiných oblastí – o to, aby tradiční, náboženské a kulturní danosti uvedla do souladu s potřebami a výzvami 21. století.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš
www.israelnetz.com