Od únosu izraelského vojáka Gilada Šalita v pásmu Gazy uplyne brzo už 1000 dnů. První program izraelské televize podal vysvětlení, proč jeho věznění Hamásem trvá tak dlouho: Stinná stránka výměny zajatců z izraelského pohledu: Izrael nemůže přivést své zajaté vojáky „ať už živé nebo mrtvé“ zpět „za každou cenu“.

„Jen Noam a Aviva Šalitovi mohou žádat jeho návrat za každou cenu. Je to jejich výsadní právo,“ vysvětluje Josi Cur, jehož syn Asaf byl zabit při teroristickém útoku. „Vláda ale musí brát v úvahu lidi jako jste vy a já a naše děti.”

Ti, kdo v Izraeli rozhodují, musí zvažovat víc, než jen politické důsledky. Například poslední dvě výměny zajatců významně přispěly k tomu, že se vůdce Hizballáhu Hassan Nasrallah stal na ulicích arabských měst oslavovaným hrdinou. Rozhodnutí, které přinese mladému Šalitovi život nebo smrt, má ještě další důležitý aspekt: „Cenou za jeho propuštění je krev mnoha Izraelců, kteří budou zabiti v budoucnu!“ Tak zní varování těch, kdo se staví kriticky k nějaké další výměně zajatců.

V květnu 1985 propustil Izrael 1150 arabských teroristů, aby získal zpět tři vojáky držené v syrském zajetí. Na tuto tak zvanou „Dšibrilskou výměnu“ se mnozí dívají jako na hříšný čin ze strany Izraele. Padesát procent teroristů, které Izrael propustil, se vrátilo k aktivnímu terorismu. Takový je výsledek průzkumu provedeného organizací Magor, založenou rodinami obětí teroristických útoků. Jejich předpověď říká, že cena za propuštění Gilada Šalita bude velmi vysoká.

Seznam případů, které potvrzují oprávněnost takové předpovědi, je dlouhý. Máme zde prostor pouze pro několik příkladů. O sederovém večeru v březnu 2002 zahynulo při sebevražedném atentátu v Park Hotelu v Netanji 29 lidí a dalších 155 bylo zraněno. Za útokem stál aktivista Hamásu, Abbas Mahmúd Mustafa A-Sajad, který byl propuštěn z izraelské vazby v roce 1996. Únosci vojáka Nahuma Wachsmana také strávili nějaký čas v izraelském zajetí, stejně jako organizátor atentátu v Café Moment, kde zahynulo 11 lidí. Propouštění teroristů bylo rovněž součástí dohody z Oslo. Také tito propuštění později spáchali atentáty, při kterých zahynulo mnoho Izraelců.

Juval Diskin, šéf izraelské vnitřní tajné služby, musí rozhodnout o každém jednotlivém Palestinci, který by mohl být výměnou za Šalita propuštěn — jestli může být propuštěn, a především kam: domů, na Západní břeh, do pásma Gazy, nebo jestli má být prostě vyhoštěn ze země. Zatímco se svým kolegou Oferem Dekelem prostřednictvím Egypta v Káhiře jedná s Hamásem o propuštění Šalita, připomínají si izraelští občané s velkou bolestí, že ani návrat Šalita nepřinese mír. Teroristé z Fatáhu zastřelili v údolí Jordánu dva Izraelce. A to přesto, že Západ vnímá Abbásovo hnutí Fatáh jako umírněné.

Šalitova rodina a její příznivci však přesto vidí poslední hodiny Olmertovy vlády jako „otevřené dveře“, které se mohou brzo — a možná navždy — zabouchnout. Proto se snaží využít všech možností, aby dosáhli návratu svého syna. Kritici a odpůrci vstřícného přístupu k Hamásu svědčí s účastí o hlubokém osobním utrpení Giladových rodičů. A protože se celá tragédie odehrává před zraky veřejnosti v izraelských médiích, a tedy také před očima jejich palestinských sousedů, je jasné, proč Šalitovi radikální islámští únosci zjevně nijak nespěchají ani se splněním izraelských požadavků, ani se zmenšením svých očekávání.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP

přeložil – ms –

www.israelnetz.com