Do Knesetu se z původních třiačtyřiceti stran, které se zúčastnily voleb, dostalo jedenáct. Vedle dvou velkých stran, Likudu, který vede Benjamin Netanjahu (36 mandátů), a nové strany „Kachol-Lavan“ (Modrobílí), v jejímž čele stojí Benny Ganc (35 mandátů), je v 21. Knesetu státu Izrael zastoupena sefardsko-ultraortodoxní strana Šas (8), aškenázsko-ultraortodoxní Spojené židovstvo Tóry (7), arabské strany „Chadaš-Ta’al“ (6) a „Spojený arabský seznam Balád“ (4), sociálnědemokratická Strana práce (6), dále (především novými přistěhovalci z Ruska volená) strana „Izrael bejtejnu“ [Izrael náš domov] vedená Avigdorem Liebermanem (5), Unie pravicových stran (5), „Kulanu“ (My všichni) v čele s dosavadním ministrem financí Mošem Kachlonem (4) a komunisticko-levicově sionistická strana „Merec“ (4).

Likud, ultraortodoxní, Kulanu, Pravicová unie a Izrael bejtejnu mají 65 ze 120 křesel. Šedesát budoucích poslanců se již předem zavázalo pro koalici s Netanjahuem. Hned po volbách tedy bylo sporné jedině to, co bude jako odměnu za svůj vstup do koalice pro sebe a pro své čtyři stranické kolegy požadovat bývalý ministr obrany Avigdor Lieberman. Pro manévrování a spekulace bylo už předem málo prostoru.

Připomeňme si: poté, co koncem roku 2018 Netanjahu Liebermanovi zakázal tvrdší vojenský postup proti Hamásu, došlo k předčasným volbám. Možná teď pro sebe bude Lieberman žádat ministerstvo obrany a také příslib volné ruky proti Hamásu v Pásmu Gazy.

Pověsti, že je na obzoru velká koalice Likudu (36) a Kachol-Lavanu (35), zatím především lídři Kachol-Lavanu Ganc a Lapid vehementně popírají.

Referendum o osobě Netanjahua

Tím je jasně dáno, že si Netanjahu mohl zajistit páté funkční období. Jeho protivníci dělali co mohli, aby ho vyřadili. A teď si naříkají: I když to sebevíc vypadalo, že Netanjahuovi přistřihnou křídla – ať už kvůli raketovým útokům z Gazy, trestněprávním žalobám nebo podezření z korupce – vždycky se mu zas podařilo chopit se iniciativy. A pak měl přirozeně přesně v pravý čas vždycky podporu ze zahraničí, ať už ze strany Donalda Trumpa, Vladimira Putina nebo brazilského prezidenta Jaira Bolsonara.

Tyto volby byly koneckonců referendem o osobě Benjamina Netanjahua a jeho politice. A izraelský národ svou vůli vyjádřil opravdu jasně.

366 049 hlasů, respektive téměř devět procent všech hlasů dostaly strany, které nedosáhly hranice 3,25% - a tedy prohrály. V arabské komunitě Izraele byla volební účast tak nízká, jako dosud nikdy.

Velkým smolařem voleb je izraelská levice

Benny Ganc a jeho partneři neúnavně zdůrazňují, jaká vymoženost je vydupat z ničeho novou stranu a na první pokus se stát v izraelském parlamentě druhou největší silou. Na dálku to zní impozantně.

Při bližším pohledu a především při troše znalosti dějin však úspěch Kachol-Lavanu vypadá spíš jako totální selhání. Především: založit pro nové volby – a hlavně pod heslem vyzývajícím k jednotě – novou stranu je v stranickém systému a společnosti Izraele poměrně jednoduché. Například Ariel Šaron v roce 2005 se svou novou stranou „Kadima“ dosáhl stažení z Pásma Gazy.

Právě tak strana Kachol-Lavan nastoupila proto, aby rozložila Netanjahua. A ten nyní místo toho dohnal rekord Ben Guriona, jehož také zvolili pětkrát premiérem. V červenci dobu, kterou Ben Gurion strávil ve funkci, s největší pravděpodobností překoná.

Pravda, strana Kachol Lavan pro sebe takový milión Izraelců mohla nadchnout. Jenže nová strana, místo aby odstavila od moci Netanjahua, jen nabourala tradiční středolevicové strany. Možná tu a tam sebrala Netanjahuovi nějaký ten hlas – ve srovnání s minulým obdobím zákonodárného sboru strana Likud skutečně přišla o dva mandáty. Rozhodující ale je, že nová strana generálů Gance, Aškenaziho a Ja’alona spolu se svou mediální hvězdou Lapidem po kanibalsku převálcovala Stranu práce a komunisty z Merecu.

Levicově liberální list Haarec prorokuje straně Kachol-Lavan velké potíže vzhledem k vnitřní semknutosti opozice a kuňká: „Nebuďme překvapeni, pokud dříve či později někteří z jejich poslanců najdou cestu do Netanjahuovy koalice.“

Nové tváře

Mezi sto dvaceti poslanci nového Knesetu je osmačtyřicet nových tváří. Téměř polovina z nich patří ke Kachol-Lavanu. Například sedmatřicetiletá Gadier Mriehová, první Drúzka v dějinách Izraele zvolená do Knesetu. Ale také čtyřicetiletá Omer Jankelevičová, druhá ultraortodoxní žena vůbec, která kdy pracovala v izraelském zákonodárství. Tato právnička je matkou pěti dětí a proslavila se společenským aktivismem. Na jedné straně se hlasitě zasazuje o práva žen. Současně však výslovně podporuje oddělenost pohlaví, kterou požaduje její komunita.

K „novým“ patří i Ofer Kasif, jediný židovský poslanec v arabské straně Chadaš. Byl v roce 1987 jedním z prvních židovských vojáků, kteří odmítli sloužit na obsazených územích. Ministryni spravedlnosti Šakedovou jednou nazval „neonacistickou chátrou“. Počet homosexuálních členů Knesetu stoupá ze dvou na pět, čili o sto padesát procent.

Křesťanským sionistům bude většinou nápadné, že už v Knesetu není zastoupen aktivista za Chrámovou horu Jehuda Glick. Vloni ovdověl a nyní může věnovat hodně času svému novému manželství.

Smolaři

Tím, kdo o letošní dubnové volební noci ztratil nejvíc, byla rozhodně Strana práce. Sociální demokraté přišli o dvě třetiny svých křesel. Levý blok musel ze svých křesel v Knesetu oželet asi polovinu. Sociální demokraté, kteří Izrael kdysi založili a ovládali ho desítky let, tak byli z mapy izraelských stran téměř vymazáni, protože jejich voliči se – ve snaze zbavit Netanjahua moci - shlukli kolem Kachol-Lavanu. Právě tak tentokrát Kachol-Lavan volili tradiční voliči Merecu.

Nyní prý izraelští sociální demokraté uvažují o novém spojení s Merecem a možná s arabskými stranami. Arabští komunisté (Chadaš) ovšem – jakmile se objevily takové úvahy – jakoukoli spolupráci s „pokryteckým“ Merecem s pokřikem vyloučili.

Podle pozorovatelů prochází izraelský liberální sionismus existenční krizí. Poslední sociálnědemokratický šéf vlády, Ehud Barak, svůj úřad opustil před osmnácti lety a sotva kdo má na něj dobré vzpomínky. A na nějakého sociálního demokrata, který by mohl nahradit Netanjahua, není široko daleko ani mráček naděje. A Merec přežil jedině proto, že v poslední minutě vyslal k veřejnosti signál SOS: „Zachraňte Merec před zánikem!“

„Nová pravice“ ministra školství Naftaliho Benneta a ministryně spravedlnosti Ajellet Šakedové se přes bariéru 3,25 procent nedostala. Scházelo jí pouhých 1 462 hlasů voličů. Zajímavé jsou teď pověsti, podle kterých jakési hlasy v Likudu požadují po Netanjahuovi, aby ve své nové vládě nabídl nějaké místo Šakedové, která je v této straně pokládána za „populární a oblíbenou“.

A co bude dál?

S Netanjahuem se Izraelci rozhodli pro návaznost a stabilitu. Přesně to vyjádřil někdejší izraelský velvyslanec v USA Michael Oren: „Naše hospodářství je vynikající. Naše zahraničně politické vztahy nikdy nebyly tak dobré. Jsme si jisti … že ho známe, zná ho svět – a znají ho i naši nepřátelé.“

Netanjahu již od státního prezidenta Re´uvena Rivlina obdržel pověření a má nyní 28 dní na sestavení nové vlády. Pokud by požádal (což je podle zákona možné) o prodloužení této lhůty, musela by vláda vzniknout nejpozději do 5. června. Sen o dvoustátovém řešení, při němž udělá Izrael Palestincům radikální ústupky, se tím odsunul do daleka – dále, než kdy byl v tomto tisíciletí.

Překlad Ivana Kultová