Osmnáct měsíců vězení za zastřelení zneškodněného útočníka

Izraelský vojenský soud vynesl v úterý napjatě očekávaný rozsudek v případu, který hluboce rozdělil společnost. Devatenáctiletý seržant Elor Azarja zastřelil loni v květnu Palestince, který byl po útoku na jiného izraelského vojáka už přemožen a ležel na zemi. Vojenský soud shledal v lednu Azarju vinným ze zabití a v úterý ho odsoudil k půldruhému roku vězení a degradaci na vojína.

Arabská média v čele s palestinskými i mnohá média západní verdikt kritizovala jako příliš mírný. Proč takový byl a jaké byly okolnosti Azarjovy střelby?

Jednadvacetiletý Palestinec Abdal Fattáh Šaríf a jeho komplic se v Hebronu pokusili nožem zavraždit vojáka a zranili ho. Druhý útočník byl při činu zabit a Šaríf postřelen. O chvíli později přijel na místo vojenský zdravotník Azarja a Šarífa ležícího na zemi zastřelil. Podle své výpovědi měl strach, že terorista má na těle výbušninu a odpálí se, protože měl na sobě navzdory teplému jarnímu počasí velkou bundu. Azarjův čin nafilmoval palestinský aktivista izraelské nevládní organizace Be-celem, která pak nahrávku zveřejnila jako „ukázku mimosoudních poprav Palestinců“.

Armáda střelbu ostře odsoudila, Azarju zadržela a obvinila z porušení etického kodexu. Přísné potrestání požadoval tehdejší ministr obrany Moše Jaalon i náčelník hlavního štábu Gadi Eizenkot. Pravicoví politici se naopak Azarji zastali s tím, že jeho čin lze pochopit, a když byl seržant obžalován, tisíce Izraelců demonstrovaly za jeho osvobození. Názorovou propast ještě víc prohloubilo lednové rozhodnutí vojenského tribunálu, že Azarja se dopustil trestného činu zabití – třebaže ne vraždy. Spory neutlumil ani úterní verdikt.

Podle vojenských představitelů není za žádných okolností možné slevit z hodnot a vysoké morálky armády a je nutné dodržovat její pravidla. Pravice a mnoho obyčejných Izraelců zase chápe reakci vojáka, který se cítí ohrožen. Když k činu došlo, v Izraeli už tři čtvrtě roku pokračovaly palestinské teroristické útoky, především na vojáky. Trvají dodnes a jsou nepředvídatelné, protože se jich dopouštějí neorganizovaní jednotlivci – většinou nožem, někdy střelnou zbraní a často automobilem, kterým najíždějí do hlídek i civilistů. Od září 2015 při nich zahynulo 46 lidí, včetně několika cizinců. Dějištěm střelby byl navíc Hebron, odkud pochází nejvíc útočníků a kde došlo k největšímu počtu útoků na vojáky. Ti jsou vystrašení a zároveň vycvičení k ostražitosti a rychlé reakci. A v zemi, kde chodí na povinnou vojnu v osmnácti letech chlapci i dívky, mají lidé pro vojáky pochopení a vědí, že při útoku může přijít o život i jejich dítě.

Izraelské levicové organizace se však snaží vojáky démonizovat a prezentovat je světu jako ty, kdo především porušují práva Palestinců. Aktivisté často postávají na kontrolních stanovištích a nahrávají denní rutinu, aby zachytili prohřešky, k nimž ovšem v napjaté, vyhrocené a nervózní atmosféře teroristických útoků někdy dochází.

Armáda však trvá na bezpodmínečném dodržování pravidel, která jasně stanoví, že voják nesmí vystřelit na útočníka, jenž nepředstavuje bezprostřední hrozbu. Žalobce pro Azarju požadoval tři až pět let nepodmíněně, ale soudkyně zvolila mírnější trest s přihlédnutím k situaci, dosavadní neposkvrněné pověsti vojáka i k tomu, že se nepodařilo prokázat vražedný úmysl. Zdůraznila ale, že Azarja poškodil hodnoty armády a porušil její etický kodex.

Většina pravice verdikt kritizovala jako příliš vysoký a část levice jako příliš nízký. Stejně tak Palestinci, kteří nikdy neodsoudili útoky na Izraelce. Otec zabitého mladíka, jenž se vydal spáchat vraždu, označil rozsudek za „frašku“.

V Izraeli se hned po verdiktu vzedmula vlna výzev k Azarjově omilostnění. Podle lednového průzkumu je podporuje 67% Izraelců a jen 19% je proti. Milost mu může udělit buď prezident, nebo náčelník hlavního štábu, anebo vojákův útvar, v tomto případě Centrální velení armády. Azarjův obhájce se chce však nejprve proti verdiktu odvolat.

Ať už si Elor Azarja trest odpyká, nebo ne, v jeho případu se Izrael nikdy neshodne. O to hůř může zaujmout stanovisko kdokoli, kdo nikdy nežil v zemi sužované terorismem a nebyl v kůži těch, které každý den ohrožuje.