Šimon Peres byl součástí politiky Státu Izrael od jeho samotného vzniku a odchází s ním poslední aktivní účastník prvních politických krůčků země. Začínal po boku svého rádce a učitele, prvního izraelského premiéra Davida Ben-Guriona, s nímž prožil všechny prohry a úspěchy mladého státu. Na řadě úspěchů se podílel osobně a za spoluautorství dohod z norského Osla získal v roce 1994 Nobelovu cenu míru.

Simon Peres

Narodil se v srpnu 1923 v polském Wiśniewu a do britské mandátní Palestiny se přistěhoval s rodiči v jedenácti letech. Absolvoval zemědělskou školu, řadu let žil v kibucech a v roce 1947 vstoupil do Hagany, armády ještě neexistujícího Státu Izrael, kde měl na starosti personální otázky a nákup zbraní. Už v 29 letech pak začal pracovat na ministerstvu obrany a v roce 1953 se stal jeho generálním ředitelem. Projevil mimořádné diplomatické schopnosti, položil základy pevným vojenským vztahům s Francií a má osobní podíl na vzniku izraelského jaderného programu.

V politice setrval až do vypršení svého prezidentského mandátu v roce 2014, kdy mu bylo 91 let. Kromě prezidentství, jímž jeho politická kariéra po právu vyvrcholila, působil ve 12 vládách, byl třikrát premiérem a vedl řadu ministerstev, včetně zahraničí, financí a obrany. Během své 75 let dlouhé politické dráhy stál u zrodu Státu Izrael, byl členem pěti parlamentních stran a dvě z nich vedl jako předseda. Nejvíc je spjat s levicovou Stranou práce.

Šimon Peres byl dlouho neoblíbeným politikem, jak mezi vlastními kolegy, tak u veřejnosti. Pronásledovaly ho volební porážky – prohrál celkem pětkrát, naposledy s Binjaminem Netanjahuem v roce 1996 po krátkém působení ve funkci dočasného premiéra po zavraždění Jicchaka Rabina v roce 1995 židovským extremistou. I prezidentské volby poprvé prohrál – v roce 2000 s Moše Kacavem.

Výrazný politický úspěch však zaznamenal v roce 1992, kdy se stal ministrem zahraničí v Rabinově vládě, přestože mezi oběma dlouholetými politickými rivaly panovalo obecně známé nepřátelství. Peres začal bez Rabinova vědomí vyjednávat s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) Jásira Arafata o zřízení palestinské autonomie na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. Tyto rozhovory nakonec skončily podpisem dohody z Osla a Nobelovou cenou míru pro Perese, Rabina i Arafata.

Politiku neopustil ani po prohraných volbách v roce 1996 a znovu se stal předsedou Strany práce. Vstoupil do koalice s pravicovým Likudem Ariela Šarona a opět vedl ministerstvo zahraničí. Neshody ve Straně práce ho nakonec přiměly k odchodu a vstupu do nové Šaronovy strany Kadima (Vpřed). A roce 2007 byl ve svých 84 letech konečně zvolen prezidentem.

Třebaže Peres počátkem sedmdesátých let podporoval výstavbu osad na území dobytém v šestidenní válce, později změnil názor, od osadníků se distancoval a po zbytek života byl neúnavným kritikem rozšiřování obsazeného území a neochvějným zastáncem vzniku palestinského státu a územních kompromisů. Podporoval také vyklizení pásma Gazy, které v roce 2005 provedl Ariel Šaron.

I když ho Izrael většinu jeho politického života vnímal jako politického pleticháře, Peres se nakonec stal jedním z nejoblíbenějších politiků. Byl také hlasem, kterému světoví politici naslouchali a rozuměli. Když byl prezidentem, premiér Netanjahu ho často využíval k vysvětlování i obhajobě své politiky a bezpečnostních opatření na mezinárodní scéně, včetně protiteroristických operací nebo stavby zdi oddělující Izrael od palestinských území.

Šimon Peres celý život neúnavně pracoval a i jako prezident trávil v úřadě až 18 hodin denně. Stihl také napsat 11 knih. Aktivní zůstal i po odchodu z prezidentské funkce. Působil v Peresově středisku pro mír, které založil, a podporoval mírové soužití mezi Židy a Araby. Pár hodin před tím, než 13. září utrpěl fatální krvácení do mozku, natočil videoklip na podporu izraelských výrobků a pak pronesl projev k podnikatelům v Tel Avivu. Propagoval vzdělání a obdivoval nanotechnologii a neurovědu. Byl tak zdravý a aktivní, že izraelští vědci se v roce 2012 rozhodli zkoumat jeho geny, aby zjistili, v čem tkví tajemství jeho dlouhověkosti; ostatně i jeho sestřenice, hollywoodská herečka Lauren Bacall se dožila 90 let. A když letos slavila devadesátiny britská královna Alžběta, 92letý Peres jí napsal: „Vězte, že život začíná v devadesáti!“

Šimon Peres nakonec svou bouřlivou politickou dráhu završil jako nejoblíbenější a nejváženější izraelský prezident a proměnil prezidentský úřad, poznamenaný odsouzením svého předchůdce Mošeho Kacava za sexuální obtěžování, v respektovaný státní orgán doma i v zahraničí. Uměl mluvit moudrým a smířlivým jazykem a byl snad posledním skutečným izraelským státníkem. Těšil se mezinárodní důvěře, která nesmírně pomohla postavení Izraele ve světě, a dosáhl úspěchů, jež natrvalo změnily tvář státu.