Mnozí jsme cítili uspokojení z toho, že teror nožů Arabů z Judeje a Samaří vůči Izraelcům do velké míry ustal. Středeční vraždění v telavivském nákupním centru Sarona Market nás vrátil do reality.

Shodou okolností relativně nedaleko od místa činu, před vojenským soudem v Jaffě, se koná přelíčení se seržantem izraelské armády Elorem Azariou. Ten je dle obžaloby vinen tím, že pacifikoval již pacifikovaného teroristu, který předtím zaútočil nožem na izraelské vojáky. Stalo se to koncem března v Hebronu: terorista ležel na zemi zraněný. Azaria vyhodnotil situaci tak, že mohl mít kolem beder pás s výbušninami, a útočníka zastřelil.

Tím dle vysokých armádních velitelů i tehdejšího ministra obrany Jaalona porušil principy, na nichž izraelská armáda stojí. Na již pacifikovaného teroristu se v demokratickém a právním státě nestříli; kdo tak učiní, patří před soud, říkají jedni. Druzí to vidí podobně jako sežant. Kde je pravda?

Jsem v této věci vnitřně rozpolcen, stejně jako izraelská společnost. Chápu postoj exministra Jaalona i šéfa generálního štábu Eizenkota. Chápu ovšem i Azariu a rozumím jeho uvažování.

Za druhé světové války platilo: mrtvý esesman – dobrý esesman. Dnes už neplatí mrtvý terorista – dobrý terorista?

Některá česká média použila demagogický titulek, že izraelský voják zabil bezbranného Palestince. Je to stejné, jako kdyby v podobné situaci za světové války noviny napsaly, že spojenecký voják zabil bezbranného Němce. Nikoli. Oním Palestincem nebyl bezbranný civilista, ale teroristický vrah, kterému se jenom díky bdělosti a ostražitosti izraelské hlídky nepodařilo jeho smrtící záměr dokončit.

Patřil do stejné kategorie vrahů, která vzala životy čtyřem nevinným lidem v telavivském nákupním centru. Tak je zapotřebí tuto záležitost vnímat – a zařadit ji právě do tohoto kontextu. Seržant Azaria může být souzen a možná bude i odsouzen, ale jenom díky jeho činu máme jistotu, že zastřelený terorista nebude už nikdy vraždit. (Což by mohl, kdyby se vyléčil a po čase byl v rámci výměny ve stylu „tisíc za jednoho“ propuštěn.)

Nemá smysl psát banality o tom, jakou hrozbu představují živí teroristé. Tel Aviv je další ukázkou jejich zrůdného počínání – a následná radost na jejich zvrhlým činem v části arabské populace v Zemi izraelské opět ukázala skutečnou tvář partnerů Izraele v mírovém procesu. Ani tentokrát jsme z Ramalláhu neslyšeli jednoznačné a nedvojsmyslné odsouzení této akce. Místo toho slyšíme věty o „přirozené reakci“ na izraelskou politiku síly. Jakou jinou politiku by měli ale Izraelci v boji s terorem uplatňovat? Snad aby se doptali palestinští Arabové v Ankaře. Turecký prezident, jejich protektor, jim to jistě rád osvětlí.