25.9.2021 | Svátek má Zlata


IZRAEL: Stává se tato země rájem pro homosexuály?

2.12.2015

Na přelomu října a listopadu přinesla média zprávu o dalším pokusu zavést institut manželství pro izraelské homosexuály. Tentokrát intervenovala neziskovka zvaná Aguda, která přinesla na Nejvyšší soud židovského státu příslušný stoh podpisů.

Ne že by snad izraelské úřady byly v zavádění prohomosexuální legislativy nějak laxní: posledních 15 let je doslova ukázkou růžové (r)evoluce v této zemi, jak ještě uvedu níže. Civilní manželství homosexuálů však v této zemi, obdobně jako v žádné jiné asijské zemi (!), zavedeno není. V Izraeli totiž platí systém, podle kterého je institut manželství v plné kompetenci vybraných (patnácti) registrovaných duchovních obcí, které reprezentují Židé, křesťané, Drúzové a muslimové. A zmíněné reprezentace jsou v tuto chvíli jednomyslně proti svazkům homosexuálů. Ne tak vláda či obyvatelstvo.

Kupříkladu podle průzkumu Haaretzu z roku 2013 je pro zavedení rovného manželství 59 % (a pro adopci dětí homosexuálními páry 70 %) Izraelců. Většina politických stran LGBT otázku rovněž podporuje, a to zejména levice (Meretz a Sionistický tábor - Strana práce/ex-Kadima). Ovšem ani pravicové a náboženské strany se proti této agendě významně nevymezují. Likud sice nezaujal oficiální stanovisko, avšak řada jeho politiků (Moshe Ya ́alon, Limor Livnat, Tzachi Hanegbi, Gila Gamliel, Miri Regev, ale i Benjamin Netanjahu) opakovaně podpořili homosexuální legislativu. Také strana Jisra ́el bejtenu má zato, že by homosexuální manželství mělo být legalizováno. Náboženská strana Šas (jinak většinou konzervativní) pak ústy svého poslance Ya ́akova Margia odpověděla na dotaz ohledně práv gayů, že „izraelští občané by neměli být opomíjeni ve svých právech kvůli tomu, co si myslí nebo jak se chovají ve svých osobních životech”. Naposledy se pak pro zavedení rovného manželství (a pohříchu také pro zákaz terapie homosexuality) obšírněji vyslovila bývalá ministryně, dnes opoziční poslankyně, Tzipi Livniová, a to v expresivní reakci na vraždu mladé lesby při letošním pochodu Jerusalem Pride. Její Sionistický svaz by rád v dohledné době navrhl parlamentu příslušnou legislativní novelu.

Takže shrňme si reálie státu, který je dnes na asijském kontinentu (spolu s kulturně vzdáleným Nepálem) nejvíce “gay-friendly”: Stát uznává stejnopohlavní manželství uzavřené izraelskými občany v zahraničí (od roku 2006). Zavedl nadstandardní – i na evropské poměry - antidiskriminační legislativu (co se sexuální orientace týče) v právu pracovním. Částečně umožnil adopce dětí stejnopohlavními páry. Ustanovil rovná práva homosexuálních a heterosexuálních svazků v otázce dědické (2004). Tamní soud zakázal vládě deportovat kolumbijského partnera jistého Izraelce (2004), což se stalo precedentem v dalších podobných případech udělování občanství. V roce 2008 ministr vnitra Izraele udělil jistému Palestinci povolení (jinak vzácně poskytované) k trvalému bydlišti v Tel Avivu s jeho židovským partnerem (poté, co Palestinec uvedl, že mu hrozí na Západním břehu pronásledování kvůli sexuální orientaci). Troje hlavní noviny v zemi jsou reprezentovány “vyoutovanými” homosexuálními redaktory. A tak bych mohl pokračovat.

Homofobní projevy také nejsou příliš časté: jedním z posledních rétorických výstřelků ze strany establishmentu bylo prořeknutí někdejšího prezidenta Weizmana před studenty, kdy přirovnal homosexualitu k alkoholismu. Následovaly protesty před jeho rezidencí a výzva k rezignaci. To vše už roku 1997.

Nepřekvapí tak, že země zaslíbená pro blízkovýchodní gaye bývá některými antisemity obviňována z tzv. pinkwashingu. Tímto neologismem nazývají homofobové a antisemité jednání, které se snaží nekalými marketingovými praktikami realizovat homosexuální ideovou diverzi. Izrael se tak prý svou přívětivostí ke gayům (například snahou nalákat zahraniční LGBT turisty) snaží odvést pozornost od údajného porušování práv Palestinců. Přitom je to právě Izrael, kde se, podle odhadů přibližně 300 palestinských homosexuálů tajně skrývá (samospráva prezidenta Abbáse sice homosexualitu, na rozdíl od Gazy, formálně toleruje, avšak vraždy ze cti jsou i zde poměrně běžné).

Co tedy vlastně k této otázce říká židovské náboženství? Přináší opravdu kvalitativně jinou zvěst než jiná abrahamovská náboženství, tedy křesťanství a islám? V Tóře vskutku nacházíme explicitní zákaz homosexuálního styku (byť vykládaný některými liberálními křesťanskými a židovskými exegety pouze jako dobový kultický zákaz), a to v Leviticu 18,22 a 20,13. Pohledy na legitimitu homosexuálního chování se ale v rámci judaismu různí: zatímco ortodoxní směr hájí tradiční výklad (jakkoliv více zdůrazňuje potřebu empatie a porozumění a také volí spíše lékařsky věcnou než „homofobní“ rétoriku), reformní a konzervativní judaismus své postoje roku 2006 výrazně liberalizovaly (jménem Výboru pro židovský zákon a standardy). Odvolávají se zejména na etické aspekty jako např. otázku lidské důstojnosti a jiné chápání homosexuality ve starověku a dnes. Pokud jde o samotné sexuální praktiky, některé z nich nadále zapovídají (zejména anální styk), avšak legitimitu praktikované homosexuality jako takové v principu hájí. Rozhodnutí Výboru způsobilo částečné schizma, kdy evropská větev konzervativních judaistů nadále trvá na zákazu homosexuality (tedy nejen análního styku).

V Tóře nařízený trest smrti se neuplatňoval v minulých stoletích právě proto, že rabínské výklady interpretují zmíněná místa z Leviticu jen jako zákaz análního styku. Ani starší dochované prameny nenasvědčují tomu, že by se nejvyšší trest za homosexuální styk někdy v historii uplatňoval. Podle ústní Tóry musela být svědectví pro podobná rozhodnutí v biblických dobách mimořádně přesvědčivá a v praxi v podstatě nedokazatelná.

Zdá se tedy, že post-judaistické i post-křesťanské (s výjimkou post-pravoslavné) demokracie vykazují podobné prvky, které se vyznačují atmosférou k homosexuálům tolerantní. Poněkud odlišné je to však v případě kultur ovlivněných islámem, buddhismem, hinduismem či totalitarismy 20. století, jak jsem ukázal na jiných místech těchto novin. Pravda, samotné náboženské skupiny nad svým “nezdárným hédonistickým dítětem” sekularizované společnosti zpravidla příliš nejásají. Mají však většinou za to, že svoboda a respekt k druhému názoru, byť i pomýlenému, je nezadatelným výdobytkem, který západní civilizace přináší.

Prameny na poušti








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.