aneb Miloš Zeman v Jeruzalémě

Citát z Hamleta připomněl český prezident v Jeruzalémě, když 27. listopadu 2018 otevíral v přitomnosti premiéra Netanjahua to, co honosně nazýváme „Český dům“.

Miloš Zeman podle hradního webu pravil:

Vzpomínám si na jednu Shakespearovu hru. Co tu čtete, princi? Slova, slova, slova. Bibi, my politici vyprodukujeme spoustu slov, ale vidět jsou pouze skutky a činy.

Ano, jedním takovým činem je i Český dům. Byť jde v názvu o zjevný eufemismus. Nejedná se o dům, nýbrž o kancelář v komplexu Jerusalem Cinematheque ležícím jihozápadně od Chrámové hory. To už bylo v médiích opakovaně vysvětleno. Tato jedna kancelář má sloužit třem našim agenturám (CzechTrade, CzechInvest a CzechTourism) a Českým centrům. Nemá diplomatický status, působit v ní bude minimum zaměstnanců, nicméně v představě některých našich politiků, především tedy prezidenta Zemana, jde o jakýsi předstupeň budoucí ambasády ČR v Jeruzalémě.

Miloš Zeman v pondělí (26/11) při projevu v Knesetu takto glosoval jednu pasáž z vystoupení premiéra Netanjahua:

Pan premiér Netanjahu prohlásil, že je Česká republika nejlepším přítelem Izraele v Evropě. Zajímalo by mě, proč pouze v Evropě.

Ono to nestačí? Miloši Zemanovi zjevně ne. On sám se pasoval na nejlepšího přítele Izraele v ČR a výše uvedeným tak trochu tlačil na izraelského premiéra, aby překročil hranice Starého kontinentu a uznal, že Česká republika je nejlepším přítelem Izraele – ale kde vlastně? Na celém světě? Tady by měl Netanjahu problém. Největším přítelem Izraele, nejen z pohledu verbální a diplomatické podpory, ale také finanční pomoci a především jejich celkového významu jsou přece Spojené státy.

Bylo by faux pas, kdyby premiér Izraele v Cinematheque řekl, že největším přítelem Izraele ve světě je ČR, když o něco jižněji se nachází ambasáda USA, zatímco česká sídlí (a ještě dlouho bude) v Tel Avivu.

A tak, aby uspokojil pro Izrael hosta z nejvzácnějších, projevil se Netanjahu jako brilantní diplomat. Česká republika sice není nejlepším přítelem Izraele na celé planetě, ale na východní polokouli. Všichni se tomu v jednom z kinosálů komplexu Cinematheque zasmáli, český prezident nebyl snad nespokojen a Netanjahu byl z pasti venku. A pak že je politika nuda.

K tématu o něco vážněji. Slova plynula jako voda v Jordánu, nicméně vyvstává otázka, jestli Benjamin Netanjahu nebyl přece jenom v koutku duše zklamán. Proč si to myslím?

Když letos v dubnu (podle židovského kalendáře) oslavoval Izrael 70. výročí nezávislosti, napsal Netanjahu Miloši Zemanovi dopis, v němž mimo jiné uvedl:

Těším se, že Vás budu mít příležitost přivítat koncem tohoto roku v Izraeli, kdy, doufám, bychom společně mohli otevřít českou ambasádu v Jeruzalémě, věčném hlavním městě židovského státu.

Miloš Zeman vskutku přiletěl, ale místo společného otevření velvyslanectví v Jeruzalémě přestřihli oba politici pásku při zahájení činnosti jedné kanceláře. Řečeno s Cimrmanem: Není to trochu málo, Ivane Pavloviči?

Jistěže je to málo. Ale proč? Protože Česká republika, ač suverénní stát, nemůže dělat úplně samostatnou zahraniční politiku – je závislá na tzv. společné zahraniční politice Evropské unie. A kdyby se Miloš Zeman sebevíc snažil, sebevíc sliboval a sebevíc se ve prospěch naší ambasády v Jeruzalémě angažoval, rozhodovat o tom nebude on, ale česká vláda v souladu s politickým pohledem Bruselu na tuto věc. (Nechci srovnávat nesrovnatelné, ale nepřipomíná nám to červen 1967? Po vypuknutí třetí arabsko-izraelské války Kreml rozhodl, že on a jemu podřízené země přeruší diplomatické styky s Izraelem – a to se také stalo. S čestnou výjimkou Rumunska.)

Čili: slova, slova, slova – a nakonec stejně rozhodne Brusel. Taková je realita, taková je pravda.

(A to je přesně ten bod, v němž mám s EU problém, ač jinak nejsem jejím odpůrcem. Proč v této kauze má přednost názor nikoli našeho prezidenta, ale europolitiků jako Juncker a Mogheriniová? Není to už trochu „přes čáru“?)