Bezpečnostní zeď v Jeruzalémě, Diego Delso, delso.photo, CC-BY-SA 4.0

Někde v budoucnosti Izraele a zejména pak Benjamina Netanjahua leží Komise. Nikoliv evropská či jiná, ale vyšetřovací komise. Je totiž izraelskou tradicí, že poté, co je nejhorší průser nějak uhašen, dojde k sestavení vyšetřovací komise složené z různých bývalých generálů, politiků, soudců atd., a ta má za úkol posoudit, kde udělal stát ty největší chyby. Takových komisí se bojí i ti nejvýše postavení jedinci, což je jedině dobře.

Jsem upřímně zvědav na to, jak se tato budoucí komise popasuje s vynořujícími se informacemi, že vláda oslabila obranu gazanské hranice přesunem tamních armádních jednotek na Západní břeh, kde plní víceméně policejní funkci (odkaz 1, odkaz 2). Jelikož vojáků není nekonečně mnoho, znamenalo to, že města a vesnice poblíž Gazy zůstala nechráněná. Na to, že teroristé řádili na izraelské půdě celé hodiny, než se stát vzpamatoval k účinné reakci, si stěžuje spousta přeživších. Nepřeživší už si stěžovat nemůžou.

Izrael je plošně velice malý stát. Z Tel Avivu do Sderotu, kam hamásovci pronikli, je to, no, zhruba stejně daleko jako z Prahy do Mladé Boleslavi. V zemi, která má jak prvotřídní silniční síť, tak spoustu letadel a helikoptér, je několikahodinová nepřítomnost vojáků v oblasti aktivního vraždění těžko omluvitelná.

Už jenom toto může stát Netanjahua na stará kolena kariéru, důsledky jsou ale daleko širší. Hlavní věc, kterou si bude muset Izrael po této válce vyjasnit, je přístup k osadám na Západním břehu.

Současný Izrael musí být připraven k boji na třech frontách, na kterých hrozí reálné násilí.

První fronta je sever, tj. syrská a libanonská hranice. Sýrie sama je přitom ten menší problém, což dřív neplatilo. Sýrie je sice stále ještě ovládána znepřáteleným režimem, ale po deseti letech občanské války se nedá od Asada čekat, že by měl sílu a ochotu se pouštět do nějakých dobrodružství na Golanech; svých starostí má doma dost. Skutečným problémem na tomto směru je dnes Hizballáh, velice početná (odhadem 100 000 členů) a dobře vybavená milice libanonských šíitů, která dostává značnou podporu z Íránu.

Hizballáh je verbálně silně antiizraelský, v praxi ale raději nedráždí tygra příliš. Zdejší aktivita je už dlouho menší než v Gaze, ze které každou chvíli létají nějaké záchodové trubky nacpané výbušninou. Nicméně jeho pouhá přítomnost znamená, že Izrael nemůže tuto oblast nechat nechráněnou. Hizballáh je zdaleka nejsilnější a nejlépe vybavený nepřítel v bezprostředním okolí izraelských hranic. Nechat mu severní Izrael na milost by bylo šílenství.

Druhá fronta je Gaza, u které se současná vláda patrně spolehla na to, že se Hamás nechystá k ničemu velkému a že se spokojí s těmi záchodovými trubkami nacpanými výbušninou. Velká chyba.

No a třetí fronta je západní břeh Jordánu, kde mezi 3 miliony Arabů žije rozptýleno necelých půl milionu židovských osadníků. Podotýkám, že se bavíme o cca 6000 kilometrech čtverečních území, což je území zhruba půlky Středočeského kraje. Už z těchto čísel můžete usoudit, že ty znepřátelené národy si tam musejí vidět až do talíře a dýchat na krk, a taky, že ano.

Osadníci tradičně hlasují pro pravici, která je pak taky v jejich aktivitě podporuje. Leč na mapě to vypadá takto:

Toto je pouze nová výstavba židovských osad na Západním břehu (2009-2018), zdroj: TimesOfIsrael.com

Takové rozptýlené souhvězdí osad je samozřejmě z hlediska jejich ochrany naprostá noční můra. Každá ta tečka má nějaký perimetr, ten je v souladu se zákony matematiky 3,14x větší než její průměr (aneb pí ještě nikdo nezrušil), a ten je potřeba hájit celý. Všechny pozemní komunikace z/do takových osad jsou potenciálně ohroženy, protože procházejí nepřátelským územím. Tento etnický maglajz, namíchaný zhruba v poměru 1:7, tedy nějak musí hlídat izraelská armáda a snažit se o to, aby pokud možno nikde nedošlo k masakru jedněch druhými.

Má na to kapacitu? Současná krize ukazuje, že spíše ne. Ten stát je poměrně malý a střežit tři fronty, z toho jednu, která vypadá jako skládačka šílencova, začíná být nad jeho síly. Extrémní etnická roztříštěnost na Západním břehu nepříjemně připomíná některé oblasti Kavkazu nebo bývalé Jugoslávie – až na to, že je zde podstatně méně hor, které by znepřátelené národy oddělovaly od sebe navzájem.

Nabízelo by se jedno řešení, které svého času uskutečnily Řecko a Turecko zhruba před sto lety, a kterému se tehdy říkalo populační výměna.

Co by to znamenalo v praxi? Dobýt Gazu, přesunout arabské civilní obyvatelstvo Gazy do domů osadníků na Západním břehu, a všechny židovské osadníky ze Západního břehu zase do Gazy. Židovské i arabské osídlení by se tím stalo podstatně kompaktnější a lépe spravovatelné. Stát Izrael by měl k dispozici jeden přístav navíc, byť nepříliš významný. Gazanská fronta by přestala existovat, ta západobřežní by se aspoň výrazně zjednodušila, protože by nebylo nutno hlídat každý kopec, na kterém si někdo postavil deset chalup.

Zároveň je ale asi taková myšlenka politicky nereálná. Řekové se svého času museli smířit se ztrátou Smyrny (dnes Izmir), jednoho ze svých nejstarších měst, odkud asi pocházel legendární Homér. Podobně by se Židé museli smířit například se ztrátou Hebronu, kde kdysi žil Abrahám. Řekové ovšem tehdy prohráli velkou válku, tudíž jim nic jiného nezbylo. Izrael teď určitě válku v Gaze povede tak, aby neprohrál, a to bude ochotu k takovým krokům dost omezovat.

Není bez zajímavosti, že myšlenkou vyklidit židovské osady na Západním břehu se svého času zabýval Ariel Šaron, který na začátku století vyklidil právě pásmo Gazy. Když pak dostal mrtvici, která z něj udělala vegetativní případ, brali to někteří nábožensky založení voliči jako zásah shůry.

Zpětně vzato bylo Šaronem iniciované kompletní vyklizení Gazy chybou, protože nad ní Izrael ztratil kontrolu úplně. Ale to, že odtamtud tehdy Izraelci stáhli cca 8000 osadníků ze 21 osad, to asi bylo dobře. Přítomnost vlastních civilistů v potenciální bojové zóně byla příliš nebezpečná.

Zopakovat tento krok na Západním břehu by ale byl daleko těžší úkol. Zdejších osadníků je cca 50x více, než kolik jich žilo v Gaze, a případný tlak vlády na jejich vystěhování by mohl vést i k občanské válce mezi Izraelci. Zase jedno špatné ekvilibrium, ze kterého se nelze pohnout žádným směrem.

Hudební epilog

*****************************************************************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 6
Šesté pokračování série Zapomenutých příběhů, dalších třináct kapitol na různá témata. Dozvíte se něco o padajících Kometách, válce s červy nebo o řešení životně důležité otázky „Kde probůh jsem?“. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti. Kniha je jako vždy doprovázena rozsáhlou obrázkovou přílohou.
Zapomenuté příběhy 6 si můžete objednat na této adrese.
Všechny knihy autora lze získat ve zvýhodněném balíčku zde.