Šarona, která byla kdysi samostatnou osadou, je dnes nedílnou součástí rozrůstajícího se Tel Avivu. A i když její staré domy někdy překážejí další modernizaci města, jeho vedení se k nim chová velkoryse - domy se přemisťují a bude v nich zřízeno muzeum. Děje se tak přesto, že část obyvatel osady - německých templářů (nezaměňovat se středověkým rytířským řádem templářů) - si kdysi zadala s nacisty.

Templáři (Templergesellschaft) jsou členové křesťanského protestantského sdružení, které vzniklo v druhé polovině 19. století. Jeho základní myšlenkou - kterou zformuloval jeho zakladatel Karl Hoffmann - je, že vykoupení a druhý příchod Ježíše lze nejlépe urychlit usazením se ve Svaté zemi. V duchu tohoto učení založili templáři koncem 19. a začátkem 20. století několik osad v Palestině, která byla tehdy pod vládou osmanské říše -v blízkosti Jaffy Šaronu, trochu severněji Wilhelminu, Waldheim a na severu Galilejský Betlém.

Nikdy jich nebylo víc než dva tisíce, ale jejich kulturní, společenský a hospodářský vliv byl velký, neúměrný jejich počtu. Kolonizační činnost templářů předstihla zakládání sionistických zemědělských osad a první sionisté vůbec netajili svůj obdiv vůči vzkvétajícím templářským osadám. Jeden z nich, Moše Solomon, v roce 1875 napsal nadšeně o Wilhelmině: „Naše srdce jásá, když vidíme, jak se naše vlast může změnit v boží zahradu.“ Zpočátku templáři udržovali dobré, přátelské vztahy se svými židovskými i arabskými sousedy. Situace se začala měnit v roce 1933, když se v Německu dostali k moci nacisté. Kurt Ruff, templář narozený v Palestině, se přestěhoval do Německa, tam nasákl nacistickými ideami a po návratu do Palestiny založil v této komunitě nacistickou stranu. Ne každý templář se stal nacistou: když nacismus mezi nimi nejvíce vzkvétal, měla strana 330 členů, kteří tvořili asi 17 procent templářské komunity. V roce 1935 se někteří z nich přihlásili do německé armády.

Nacisté sice byli v menšině, ale úspěšně terorizovali většinu. Nyní 83letá Liese Hönigová nedávno vypravovala, že ji v dětství příbuzní přísně potrestali, protože ráno pozdravila „Guten Tag“, a nikoli „Heil Hitler“. Místní templářský majitel závodu na výrobu mýdla zaměstnal ve svém podniku pouze členy nacistické strany. A jelikož světová hospodářská krize třicátý let zasáhla také Palestinu, málokdo odmítl pracovní místo jen kvůli odporu ke vstupu do strany. V té době vypuklo „velké arabské povstání“, vedené jeruzalémským muftim, a říkalo se, že na vozy templářů, označené hákovým křížem, Arabové neútočí. Dokonce i po skončení války v roce 1945 starosta Galilejského Betléma Emanuel Katz kolem sebe shromáždil templáře, kteří tu zůstali, a promluvil k nim takto: „Ať přinese budoucnost cokoli, Adolf Hitler vždy zůstane v našich srdcích jako náš milovaný vůdce.“

Za svoje sympatie k nacismu zaplatili templáři vysokou cenu - i ti, kteří Hitlera nepodporovali. Když vypukla druhá světová válka, Britové, již se obávali, že z templářů se stane „pátá kolona“, část z nich vypudili do Německa a ty, kteří zůstali, internovali. Templářské osady se staly prakticky stráženými uzavřenými tábory. Později většinu templářů převezli do Austrálie. Ti pak z větší části dostali australské občanství a spolu se svými dětmi a vnuky tam žijí dodnes.

Výměnný obchod

Nacističtí vůdci - osobně Heinrich Himmler - nezapomněli na své soukmenovce, kteří zůstali „v zemích nepřítele“. V létě 1944, když začaly deportace maďarských Židů, se Himmler pokusil o výměnný obchod, v historii známý jako „krev za zboží“ - milion Židů za deset tisíc nákladních aut a jiných produktů. Málokdo ví, že byl i jeden dřívější, mnohem skromnější, ale - na rozdíl od návrhu z roku 1944 - realizovaný výměnný obchod, který rovněž inicioval Himmler. V listopadu 1942 v Turecku vyměnili 69 Židů přivezených z Bergen Belsenu za 150 palestinských Němců; v červenci 1944 pak bylo 213 Židů, rovněž držených v Bergen Belsenu jako „záloha“ pro výměnu, vyměněno za 115 Němců, částečně z Palestiny, částečně z Jižní Afriky.

Po válce v Palestině žádní templáři nezůstali. V nově zřízeném Izraeli bývalou osadu Šaronu proměnili ve vládní čtvrť a několik vládních úřadů tu zůstalo i poté, co se vláda přestěhovala do Jeruzaléma. V roce 1952 se izraelská a západoněmecká vláda dohodly, že za majetek templářů Izrael zaplatí Německu odškodné ve výši 54 milionů dolarů.

Tím se téměř ukončila historie templářské Šarony. Její příběh však má epilog - vlastně přinejmenším dva.

V roce 2002 se jistý izraelský stavební inženýr setkal ve Stuttgartu s mladým Němcem, který mu vypravoval, že jeho dědeček, tehdy 95letý Joseph Marton Wenagel, žil před válkou v Šaroně a vyprávěl mnoho o svých zážitcích. Zvídavý izraelský turista navštívil starého Wenagela a dlouho s ním mluvil. Wenagel nikdy nebyl nacistou, přesto se však po válce ani jednou nevrátil do Svaté země, protože v sobě nechtěl probudit špatné vzpomínky. Stařec se postupně tak spřátelil se svým novým izraelským známým, že se mu vloni svěřil, kde ukryl svého času ve svém domě v Šaroně rodinné cennosti. Nevěřil sice, že poklad se po tolika letech najde - ale přece každý slyšel o dobrodružných hledáních, nakonec korunovaných úspěchem...

Tentokrát však nebylo třeba žádných dobrodružství. Tehdy už 99letý Wenagel, jenž se však stále těšil plné duševní svěžesti, zpaměti narýsoval místo úkrytu - „50 centimetrů od vchodu, ve výšce 80 centimetrů“ - a ani ne po půldruhahodinovém hledání bylo nalezeno zazděných 23 tureckých a francouzských zlatých mincí. Po šedesáti letech se dostaly zpátky ke svému majiteli.

Tady jsme si jako děti hráli

A nakonec ten druhý, už v úvodu článku naznačený epilog. Na jedné straně Šarony se dnes zvedá obrovská budova ministerstva obrany, na druhé straně vystavěli mnohapatrovou administrativní budovu. Cesta vedoucí přes osadu se časem ukázala být příliš úzkou - aby mohla být rozšířena, bylo nutné odstranit templářské domy po její délce. Městská rada však rozhodla, že domy nezbourají, nýbrž je komplikovanou a drahou technologickou metodou přemístí o 30 až 50 metrů, pak je opraví do původní podoby a zřídí v nich templářské muzeum - a to tak, že v nich obnoví i původní nástěnné ozdoby, vnitřní zařízení a nábytek bude napodobenina původního. O pomoc požádali potomky templářů v Německu a v Austrálii. Ti poslali do Izraele fotografie, deníky a jiné spisy. Někteří z nich přijeli osobně a se slzami v očích vyprávěli: „Tady byla ložnice mého dědečka... tady byla naše kuchyně... pamatuji se, tady jsme si jako děti hráli.“

Historie templářů ve Svaté zemi dospěla ke svému konci. Ale sama historie je nezměnitelná a teď i potomci těch, kteří kdysi stáli proti sobě, cítí, že ji je třeba uchránit pro přítomnost a budoucnost.

LN, 15.8.2007

Tel Aviv