Na Izraelem okupovaném Západním břehu nyní žije asi 250 tisíc židovských osadníků (nepočítaje Izraelce, bydlící ve východní části Jeruzalému). Zatímco celkový růst izraelského obyvatelstva v letech 2001-2005 (včetně arabské menšiny) byl v ročním průměru 1.8 procenta, obyvatelstvo židovských osad vzrostlo v tomto období průměrně o 5.5 procent. Legální židovské osady se nyní rozprostírají na 3 procentech území okupovaného Západního břehu, ale jejich komunální působnost dosahuje až 40 procent celkového území. Absurdní povahy dosahovaly tyto poměry v oblasti Gázy, kde (do likvidace jejich osad v roce 2005) žilo v jedné z nejhustěji obydlených oblastí na světě vedle 1.3 miliónu Palestinců 6500 osadníků, kteří vlastnili 26 procent půdy.

Podle zprávy, kterou na žádost Úřadu předsedy izraelské vlády předložila právnička Talja Sasonová, legálně (tedy s povolením vlády) bylo založeno 121 osad, zatímco 105 osad existuje bez jakéhokoli legálního potvrzení. Dva izraelští premieři – Ariel Šaron a Ehud Olmert – se zavázali dvěma americkým prezidentům – Clintonovi a Bushovi – tyto i oficiálně za nelegální považované osady odstranit. Ehud Olmert v těchto dnech řekl, že je „hanebné“, že tyto sliby doposud nebyly splněné. Je třeba poznamenat, že také osady postavené s povolením izraelské vlády, odporují mezinárodnímu právu, které zakazuje změnu etnického složení obyvatelstva na okupovaném území.

Podle zprávy Talji Sasonové, 26 legálně existujících osad bylo založených na státní půdě (která však byla většinou obdělávaná palestinskými zemědělci, aniž by byla zapsána na jejich jméno v pozemkových knihách); ale 54 osad stojí na půdě, která je dokazatelně úplně nebo částečně v soukromém palestinském vlastnictví. Židovské osady nejen narušují vlastnická práva Palestinců, ale v mnoha případech také silnice, které k nim vedou, smějí používat jenom osadníci a vjezd Palestinců na ně je zakázán. Židovské osady a k nim vedoucí cesty oddělují od sebe území obydlena Palestinci, často oddělují vesničany od jejich polí, anebo - jak v případě města Maaleh Haadumim nebo čtvrti Har Choma ve východním Jeruzalemě - znemožňují přechod z jedné části území na druhé anebo třeba z Jeruzalema do Betlehemu. Pokračování této tendence by znemožnilo vytvoření palestinského státu se souvislým územím, jak o tom nyní jednají Izraelci a Palestinci a jak to požaduje také prezident George Bush.

Postavení osadníků se nijak nedá srovnat s postavením arabské menšiny v Izraeli. Arabové žijící v Izraeli a jejich předkové se tam narodili – kdežto židovští osadníci se na Západním břehu usadili za posledních 30-40 let. A přece – hlavní rozdíl je jiný. Až dojde k izraelsko-palestinské dohodě, i v budoucím palestinském státě by přece mohla žít židovská menšina, tak jako v Izraeli žije arabská menšina – pro to by však bylo potřebné, aby židovští osadníci byli ochotni žít jako menšina v palestinském státě. To však oni rezolutně odmítají. Chtějí, aby stát Izrael dosahoval až tam, kde jsou jejich osady a všemi způsoby chtěji vnutit izraelské vládě, aby vedla politiku podle jejich vůle a požadavků. Je pravda, že ani oprávněné požadavky Palestinců neospravedlňují teroristické útoky proti nevinnému obyvatelstvu. Na druhé straně je také pravda, že odpor vůči židovským osadám je oprávněný, protože tyto osady jsou skoro nepřekonatelnou překážkou izraelsko-palestinského mírového urovnání. To není protiizraelský argument, ani toliko názor prý „protiizraelsky“ naladěné mezinárodní veřejnosti. Uvědomuje si to také stále větší část izraelské veřejnosti.

Tel-Aviv