V roce 1987 jsem se přistěhoval do Izraele a mým prvním dlouhodobějším bydlištěm v nové zemi se stalo Gilo – jeruzalémská čtvrť těsně sousedící s městem Betlémem. V jednom místě je z Gila vidět celý Betlém s jeho kostely jako na dlani. Manželka říkávala, že bydlíme pár metrů od místa, kde se Ježíšek proháněl na koloběžce.

Zpočátku nebyla návštěva Betléma nijak obtížná, ale při jedné z posledních návštěv mně dopadaly kameny na střechu auta – to ovšem bylo již po roce 1995, kdy Izrael předal město pod palestinskou autonomii Jásira Arafata. K údivu izraelských socialistů, kteří se spoléhali na mírové dohody s Arafatem, palestinská samospráva se nespokojila s vypuzením židovských návštěvníků z Betléma, ale zahájila nepravidelnou střelbu na Gilo. Lidé v bytech blízko hranice s Betlémem se celá léta báli přiblížit k oknu. Když jsme jeli městským autobusem podél hranice s Betlémem, museli jsme si lehnout na sedadlo. Postupně byla postavena betonová zeď podél hranice na ochranu chodců. Škola v Gilu, která byla z Betléma na dostřel a do které dříve chodily moje děti, musela být obalena vysokou neprůstřelnou keramikou. Po letech střelba ustala a míroví partneři Izraele se pustili do jiných aktivit, na jiných místech.

Již v Gilu nebydlím, ale vždy si o vánocích připomenu tu krásnou čtvrť na kopci, s moderní architekturou a výhledem na Betlém. Arafatův spolubojovník a nástupce ve funkci Abu Mazen se nás vždy o vánocích snaží přesvědčit, že Ježíš byl Palestinec a že by se mu určitě nelíbila izraelská okupace. Nechci mluvit jménem Ježíše, ale podle líčení Nového zákona byl Ježíš Židem se vším všudy; ostře kritizoval své židovské krajany, přesně tak, jak všichni Izraelci činí až dodnes. O Palestincích ani Arabech se Ježíš zmiňovat nemohl, neboť první arabští dobyvatelé přišli do Jeruzaléma až 648 let po Kristu.

Abu Mazen se i tento rok zúčastnil na Štědrý večer mše v Betlémě, ale poněkud zklamal křesťany a turistický byznys tím, že zakázal oslavy v ulicích. Zdůvodnil to bezpečnostní situací, ale vzhledem k tomu, že na bezpečnostní situaci má ve městě monopol jeho policie, jde z jeho strany spíš o snahu zalíbit se svým ortodoxním podporovatelům ze zahraničí – bohužel roste počet míst, kde se vánoce stávají zakázaným svátkem. Před sto lety tvořily křesťané 90 % obyvatel Betléma, dnes již jen asi 20 %; během dvaceti let palestinské autonomie se počet křesťanů v Betlémě snížil o 60 %. Jinde jsou na tom však křesťané ještě hůře. V Egyptě jsou koptští křesťané surově diskriminováni a jejich kostely jsou často vypalovány, v Sýrii a Iráku jsou masově vražděni Islámským státem, v Saúdské Arábii smí křesťan existovat jen jako gastarbeiter, a o tragickém osudu křesťanů v dalších zemích si každý snadno nalezne informace na internetu. Samozřejmě se nesmíme nechat unést sentimentálním soucitem s arabskými křesťany a uvažovat o jejich přesídlení do Evropy – tam je to již přeplněno jejich muslimskými krajany.

Osud křesťanů na Blízkém východě se zdá zpečetěn. Smutnou otázkou je, jakou mají křesťané budoucnost v Evropě.