Před několika dny svět s úžasem sledoval jeden z mnoha izraelských kompromisů, nad nimiž mnozí kroutí hlavou. Z vězení byly propuštěny bezmála tři desítky teroristů. Vrahů, které Palestinskoarabská autonomie oslavuje jako hrdiny.

Není divu, že v této zvrácené atmosféře napadne nejednoho pošetilce udělat totéž, co velebení "mučedníci". Krvavý důsledek takovéhoto uvažování na sebe nenechal dlouho čekat. Obětí zvrhlé nenávisti se ve středu (13/11) stal devatenáctiletý voják základní Obranného vojska Izraele.

Jmenuje se Eden Atias. Jeho bydlištěm je Horní Nazaret v Galileji.

Měl hodnost turaj. Tedy vojín.

Vracel se ze svého města do kasáren. V autobuse udělal to, co občas každý z nás. Usnul.

Situace zákeřně zneužil teprve šestnáctiletý terorista, vojáka v autobuse napadl nožem a smrtelně zranil na krku a břiše. I přes okamžitou pomoc a převoz do nemocnice Haemek Medical Centre v Afule, kde se hrůzná tragédie odehrála, Eden Atias zemřel.

Terorista na svoji "obhajobu" uvedl, že zaútočil proto, že jeho příbuzný je držen v izraelském vězení. To potvrdila Izraelská vězeňská služba, která podle serveru Jpost.com uvádí dokonce dva teroristovy příbuzné – bratrance.

Není od věci připomenout, za co byli v Izraeli odsouzeni.

Muhammed Džuvadra si odpykává tři doživotní tresty za vraždy izraelských občanů, druhý bratranec, jehož server nejmenuje, odešel od soudu s dvanáctiletým trestem za přípravu vraždy.

Podlý čin, který stál vojína Atiase život, opět v plné nahotě připoměl, jak si palestinští Arabové vykládají izraelskou vstřícnost a ochotu k extrémně bolestným kompromisům. (Vždyť co jiného je propustit v zájmu "vyššího cíle" vrahy vlastních občanů?)

Netvařme se, že to nevidíme: po Izraeli se stále jenom něco žádá. Aby propouštěl vrahy, aby nestavěl obydlí pro své obyvatele tam, kde se to Arabům nezamlouvá, ačkoli celá Země izraelská je přirozeným a právně garantovaným národním domovem Židů, aby uvolnil blokádu teroristické entity Pásmo Gazy, které slouží jako základna pro raketovou agresi vůči němu, aby se stáhl do hranic, které nejsou slučitelné s jeho bezpečností, aby jeho metropolí nebyl Jeruzalém, aby jeho sportovní organizace nebyly součástí asijských organizací, což se i stalo, čímž arabské a muslimské země dosáhly toho, že se se "sionisty" nemusejí utkávat na kontinentálních podnicích ... a tak dále, a tak podobně.

A jaký reálný kompromis nabídli v posledních letech v zájmu mírového narovnání představitelé palestinskoarabské samosprávy? Vzpomene si někdo alespoň na jeden?