Můj otec říkával: Maminka může uvařit sebelepší polévku, ale když do ní přidá kapku petroleje, celou ji znehodnotí. Byla to samozřejmě nadsázka.

Svou kapku petroleje do jinak skvělého průběhu návštěvy Jeruzaléma přidal prezident Zeman. V krátkém proslovu u příležitosti setkání s izraelským prezidentem Reuvenem Rivlinem pravil:

I teď provokuji, pane prezidente, a dokážu si představit mnoho lidí, především novináře, kteří proti tomu budou protestovat. Ale já jsem v permanentním sporu s českými novináři a upřímně doufám, že situace zde v Izraeli bude lepší.

Ještě než se zastavím u oné Zemanovy provokace, položím otázku, zda jeho osobní problém s českými novináři bylo nutné ventilovat tímto způsobem během státní návštěvy spřátelené země. Je to zásadní problém české domácí politiky? Jde ve vzájemných vztazích ČR-Izrael o tak klíčovou věc, že s ní musí obtěžovat prezidenta hostitelské země? Anebo je MZ českými novináři tak posedlý, že se prostě nedokáže ovládnout ani při tak slavnostní příležitosti? Jeho pozdrav (vyšel na hradím webu) má i s oslovením 14 vět – přesto si prezident neodpustil prezentovat svoji „bolístku“, kterou jsou čeští novináři.

Nyní k tomu podstatnému. O jakou provokaci vlastně šlo? Miloš Zeman uvedl:

Nechal jsem se inspirovat Vaší ideou jednoho státu se dvěma národy, pane prezidente, a vím, že tato idea je provokativní. Každá velká a hluboká myšlenka je provokativní. Jsem zvědavý na Vaše argumenty na podporu této idey, neboť po mnoho, mnoho dekád se diskutuje o dvou nezávislých státech. Upřímně však musím přiznat, že Pásmo Gazy nevnímám jako nezávislý stát, neboť Hamás pro mě není představitelem státu, nýbrž teroristickou organizací. I teď provokuji, pane prezidente ...

Dál už to známe.

Aby nedošlo k omylu: považuji tuto Zemanovu provokaci za správnou. Pásmo Gazy skutečně není žádný nezávislý stát, jde o arabské teritorium spravované teroristy. Souhlasím s prezidentem také v tom, že – pokud jsem ho správně pochopil – tzv. dvoustátní řešení konfliktu v Zemi izraelské není jediné možné.

Pouze si myslím, že víc než novináři budou protestovat představitelé arabské autonomie, ať už ti, kteří spravují území v Judeji a Samaří, anebo teroristé vládnoucí či operující v Pásmu Gazy. Vzpomeňme na jejich hysterickou reakci, když nedávno navštívil náš ministr zahraničí jeruzalémskou Západní zeď. Proto se mi jeví Zemanova poznámka, že je v permanentním sporu s českými novináři, jako nadbytečné.

Prezident Reuven Rivlin loni (2017) na tzv. Jeruzalémské konferenci řekl, že podporuje plné připojení Judeje a Samaří (Západní břeh) k izraelskému státu. S tím, že tam žijícím Arabům (tzv. Palestincům - LS) by bylo uděleno izraelské občanství, čímž by získali rovná práva s ostatními občany státu. To je ta myšlenka, kterou se náš prezident nechal inspirovat.

Jak Miloš Zeman správně poznamenal, „po mnoho, mnoho dekád se diskutuje o dvou nezávislých státech“ - a já doplním: kde nic, tu nic. Proto ho zajímají alternativy. Jednou z nich je i ta Rivlinova.

A pozor. V Izraeli žijí intelektuálové, kteří prosazovali dvoustátní ideu dávno předtím, než se o tzv. státu Palestina začalo hovořit – a dnes už té myšlence nevěří. Jedním z nich je spisovatel a tzv. mírový (rozuměj levicový) aktivista Avraham B. Yehošua. V červenci byl hostem Emmy Smetany (jestli správně skloňuji nepřechýlené ženské příjmení) v televizi DVTV, kde doslova řekl:

Fandil jsem založení dvou států 50 let, už v době, kdy o Palestincích nikdo nemluvil a nikdo je ani neuznával. (...) Ale podle mého názoru, když vidím, co se děje v terénu a jaké jsou šance, myslím si, že je to jen podvrh.

Také on navrhuje, a rozhodně ho nelze podezírat z „antipalestinských“ postojů, zřízení jednoho státu na celém území mandátní Palestiny (s výjimkou Pásma Gazy – to je prý jiný případ), tedy Izraele, přičemž Arabové na Západním břehu by se stali jeho občany a „my bychom se pokusili s nimi spolupracovat“.

Jak patrno, sveřepé držení se dvoustátního řešení nikam nevede – je třeba dát zelenou alternativám.

Jednu z nich navrhl už před 15 lety prof. Arye Eldad, v té době poslanec Knesetu. Jmenuje se „Dva státu pro dva národy na dvou březích Jordánu“. Vychází z toho, že palestinští Arabové svůj stát již mají. Je jím hašemitská monarchie Jordánsko. V praxi by to vypadalo tak, že území na západ od Jordánu by tvořilo židovský palestinský stát Izrael s hlavním městem Jeruzalémem a území na východ od řeky palestinsko-hašemitský (arabský) stát Jordánsko s hlavním městem Ammánem. S tím, že by došlo k dobrovolnému transferu arabského obyvatelstva z Judeje a Samaří do Jordánska.

Tak provokativní (či snad stupidní, jak by se mohlo na první pohled zdát) tato myšlenka není, neboť než ji zatratíme, musíme si odpovědět na otázku: Jaké občanství měli Arabové žijící po vzniku Izraele na Západním břehu (v Judeji a Samaří)? Inu – jordánské. Proč? Protože byli občany jordánské monarchie. K tomu prof. Eldad (a nejen on) dodává: Proč vytvářet na západ od Jordánu další arabský stát, když na východ od řeky již jeden velký arabský stát existuje; stát, jehož byli palestinští Arabové občany předtím, než začala Arafatova propaganda usilovat o vznik tzv. Palestiny na teritoriu na západ od řeky Jordán.

A jak říká A. B. Yehošua, a to je asi to jediné, v čem s ním souhlasím, občas nezaškodí podívat se „do terénu“. A tu a tam i do historie vlastního národa.