V reakci na můj článek týkající se v Evropě působícího íránského profesora Ahmadrezy Džalaliho, kterého chce íránský islamistický režim popravit, sdělil na Neviditelném psu diskutující J. S., jakou petici by podepsal on.

Cituji:

Já bych podepsal petici za odchod Izraele z okupovaných území, která by měla patřit Palestinskému státu dle mezinárodních dohod z roku 1947. Protože zde vidím jádro problému vztahů mezi státy na Blízkém východě.

Musím s politováním konstatovat, že pan J. S. se hluboce mýlí. A spolu s ním všichni, kdo smýšlí podobně.

Proč tak soudím?

Odpovím otázkou. Co se stalo, když Izrael odešel v roce 2005 z Pásma Gazy? Začali tamní palestinští Arabové zvelebovat území, na němž nebyl jediný izraelský voják ani civilista, stejně, jako začali Židé zvelebovat Zemi izraelskou poté, co se začali vracet z nucené diaspory?

Nikoli. Byli jsme svědky jednak občanské války mezi dvěma hlavními frakcemi, jež v arabské části Palestiny usilují o moc (Hamas vs. Fatah), což je sice velký problém, ale primárně vnitropolitický (byť s přesahem mimo území, jež palestinští Arabové spravují, v tomto případě je řeč o Pásmu Gazy). Jednak, a to je nekonečněkrát závažnější, byla vůči Izraeli (v hranicích, o nichž mezinárodní společenství říká, že je uznává, tedy žádná „okupovaná území“) zahájena (resp. bylo pokračováno) v raketové agresi (stovky, tisíce raket a minometných střel), kterou by nenechal bez vojenské odpovědi žádný suverénní stát na světě.

Ukázalo se tedy, že samotný odchod Izraele z „okupovaného území“ - Pásma Gazy – nic nevyřešil. Ba naopak.

Nyní si zkusme představit tu bezpečnostní šílenost, že by Izrael opustil Západní břeh a vojsko i židovští civilisté by se přesunuli do hranic tvořených linií příměří z června 1967 – a v následných demokratických volbách by zvítězila teroristická organizace Hamas, která právo Izraele na existenci neuznává. (To není malování falešného čerta na zeď, už jednou se to stalo – v lednu 2006.)

Co by následovalo?

Jediná věc: Izrael by byl napadán teroristy nejen z Pásma Gazy, ale také z východu, ze Západního břehu. Jak by svět, který věří tomu, čemu pan J. S., a tlačí na Izrael, aby opustil Západní břeh, Izraeli ohroženému raketovou agresí pomohl? Netřeba dlouho přemýšlet: pomocí rezolucí, v nichž by vyjadřoval hluboké znepokojení a vyzýval obě strany, aby se zdržely násilí a nepodnikaly kroky ohrožující mír.

A co by za takové situace musel udělat Izrael? V zájmu vlastní bezpečnosti by Západní břeh znovu obsadit a na jeho teritoriu začal vést válku s teroristickým agresorem.

A byli bychom přesně tam, kde jsme dnes. Čili: jádro problému není v izraelské přítomnosti na Západním břehu, ale v chování a smýšlení palestinských Arabů. Tak tomu bylo „odjakživa“, přesněji od doby, kdy se Židé začali vracet do své historické pravlasti a tu začali budovat, zvelebovat a vést k prosperitě.

Proto znají moderní dějiny Blízkého východu arabsko-izraelské války, proto nepanuje mezi Izraelem a palestinskými Araby mír. Cesta k němu vede přes změnu smýšlení nepřátel Izraele. To není fráze, ale skutečnost. Vůdci Egypta (Anwar Sadat) a Jordánska (král Husajn) změnili smýšlení – a co následovalo? Mírové smlouvy Egypt – Izrael a Jordánsko - Izrael.

Tak se věci mají, vážený pane J. S. a ostatní, podobně smýšlející Právě tak.